Vedení porady domácí, firemní nebo válečné?
Po letech, které jsem jako vedoucí finančního úseku v jedné nejmenované pojišťovací společnosti, získala malé povýšení na jakousi „Head Financial Manager“, která však byla stále tou samou prací, ale s malým přidáním, byla jsem rozčarovaná, když jsem se dozvěděla, že kvůli tomuhle „povýšení“ musím absolvovat nový školící kurz. Kurz? Přemýšlela jsem nad tím, co za kurz by to mohlo být. Myslela jsem některý z odborných kurzů z oblasti financí, možná něco za velké firemní účetnictví nebo nové modernější postupy v řízení jednotlivých finančnictví malých poboček – netušila jsem. Ale rozhodně jsem nakonec byla překvapená. To, když jsem se dozvěděla, že oním kurzem je kurz „Vedení porady.“ Opravdu jsem nechápala, co se na takovémhle kurzu dá vůbec naučit? Jak si stoupnout správně před lidi, abyste nebyli shrbení? Jak umět stát dlouho efektivně tak, abyste neměli křečové žíly? Jak umět kreslit rovné čáry na grafech, abyste vypadali důvěryhodně? Jak se umět dlouho tvářit zaujatě nejapnými nápady nebo poznámkami kolegů, které vás nebaví nebo nudí? Co přesně tajemství vedení porady obnáší?
Víkend před očekávaným kurzem naše rodina řešila velkou otázku. Byl totiž téměř konec února a náš syn nám měl již konečně sdělit, kamže se to rozhodl jít za studijními úspěchy na vysokou školu. Svolala jsem tedy manžela, syna i mladší dceru, aby viděla, co ji jednou čeká, k velkému stolu a přenechala slovo synovi. Z toho však ale žádné slovo nelezlo, proto jsem se ho jala povzbuzovat v tom, že jsme mu přece řekli, že výběr školy necháváme hlavně na něm, a že ho se ho budeme snažit ve všem podpořit. Náš syn na to řekl, že tohle všechno chápe, ale že je tady trošku takový problém. Začala jsem smát, jaký že tady může být problém. Rozhodl se snad pro nějakou báňskou školu až v Ostravě? „Ne,“ na to syn, „rozhodl jsem se, že půjdu pracovat.“ V tu chvíli jsem myslela, že to se mnou švihne o zem! Kéž by to byla ta báňská kdesi na druhé straně republiky! To nám přece nemůže udělat. Génius to sice žádný asi není, ale chytrý kluk je to natolik, že by vystudovat nějakou školu jistě mohl. Alespoň toho bakaláře. Byla jsem naprosto bez dechu a beze slov a uvědomila si, že právě v ten moment vedu rodinnou poradu a tohle by si mi asi nemělo stát. Neumět během porady na nečekané oznámení reagovat. Přece musím vždycky něco říct. Tak rychle, rychle, hlavně bez paniky. Vedoucí porady si vždycky musí zachovat chladnou hlavu a zvážit všechny možnosti. Hlavně, když jsou tu další zaměstnanci – tím jsem myslela mladší dceru, které bratrovo rozhodnutí přišlo naprosto v pořádku. Manžel se tvářil „nijak“, což znamenalo, že je nutné rychle poradu ukončit, protože jeho „nijak“ je předzvěstí velkého „nějak“. „Dobře, dobře,“ řekla jsem. „Promluvíme si o tom po víkendu. Ty si rozmysli, co můžeš se svou průmyslovkou dělat, podívej se na zaměstnání na internetu a sděl nám svou představu o financích a bydlení u nás nebo mimo domácnost.“ Porada tak byla rozpuštěná a já se cítila jako generál po prohrané bitvě. Můj syn půjde místo školy do práce.
V noci jsme tak s manželem založili poradu jinou, a to válečnou. Můj muž jaksi nemohl už vůbec vydýchat představu našeho syna, jak si místo mládí pracuje a odchází z našeho domova, takže jeho vize byly ty nejčernější. Je v tom holka, třeba si udělala dítě a on musí jít za ní. Další a další temnoty se valily z mého muže a já musela jako pravý generál zavelit. Je nutné pro něj vypracovat dokonalý plán, aby viděl, jak náročné je jít pracovat, vydělávat si a starat se sám o sebe. Tedy, kolik by ho stály výdaje za jídlo, za nájem, za oblečení, za dopravu, kdyby nám s mužem skončila vyživovací povinnost. A pak ať chlapce přemýšlí, jestli půjde nebo nepůjde studovat, alespoň to zkusit, když chce být tak rychle dospělý. Přesně jako při přípravě na poradu jsem si tak během víkendu připravila pro syna graf a zpracovala jednotlivé výdaje, co by ho jako zaměstnaného mladého muže čekalo.
Před naší konečnou rodinnou poradou se však konal onen kurz, jak porady vést, a to hned v pondělí. Dorazila jsem do sídla společnosti Tutor hned s několika kolegy a společně jsme si začali dělat legraci ohledně oho, co všechno se lze nebo spíše podle nás nelze, na takovém kurzu naučit. Názor jsem změnila okamžitě, jakmile před nás nastoupila mladě vypadající žena středního věku, která ačkoliv mohla být někdy i o mnoho let mladší než někteří účastníci kurzu, ihned si zjednala jejich pozornost. Byla velice milá a klidná. Kurz nakonec nebyl o žádných našich představách, jak věci realizovat, jak se chovat, ale o samotném nácviku dovedností něco prezentovat. Dostali jsme lehké i těžké úkoly, jak vést diskuzi na různá z témat, jak se chovat během konfliktních situací, jak umět vyslechnout obě strany konfliktu. Ačkoliv jsem si sama připadala, že všechny situace dokážu zvládnout, například ve svém postoji, neverbálních gestech, jsem ale vyjadřovala něco jiného a mohla jsem tak vysílat některý z negativních signálu k mému z kolegů. Nakonec jsme si školení s kolegy užili a den zakončili skleničkou v centru města. Takových školení na nové pozici víc. Jenže přede mnou bylo ještě jedno školení o vedení porady, a to v praxi. Rozhodla jsem se tak využít to, co jsem si dnes odnesla jako hlavní motto. Že je hlavní pořádně a pečlivě vyslechnout druhou stranu. Nevzala jsem si proto hlavní slovo hned v úvodu a nesebrala tak synovi jako minule šanci, ale naopak jsem ho nechala mluvit a povzbuzovala jej. Sám syn mě nakonec překvapil, když mně a mému muži předvedl seznam zaměstnání, které by rád vykonával, kolik je momentálně poptávek na trhu a kolik je průměrný plat takových profesí. Byla jsem potěšená, že to „ucho“ dokáže takhle rozumně uvažovat a něco si zjistit i bez pomoci rodičů. Byla jsem ráda, že mi tak ukázal, že by se asi ve světě přece jenom neztratil. Na druhou stranu a na oplátku jsem mu teprve až potom, co byl skutečně vyslechnutý a vědomý si toho, že o jeho stanovisku víme, ukázala svoje informace o tom, kolik co stojí v běžném životě pracujícího člověka. Společně jsme pak prodebatovali to, že asi nejlepší tedy bude najít kompromis. Zkusí tedy některou z vysokých škol, a pokud se dostane, půjde zkusit první semestr. Během něj se rozhodne, jestli mu studium jde a baví ho, a může bez jakýchkoliv nářků odejít. S tou podmínkou ale, že v době jeho možného budoucího odchodu ze školy, bude mít dva měsíce na to, najít si práci a do té doby bude i dál chodit na brigády jako nyní. Syn nakonec souhlasil a uznal, že přece jenom výhody jako student by nějaké rozhodně měl a výdaje jako pracující nakonec taky. Proto teď čekáme, jak přijímací zkoušky na vysokou dopadnou. Dcera však mezitím přišla s tím, že „má kluka“ – prvního. Myslím, že muž by urychleně potřeboval kurz „Jak přežít prvního kluka své malé holčičky bez použití zbraně.“