Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ten správný teambuilding aneb sestřel svého neoblíbeného kolegu

 

Když jsem se dozvěděla, že jakožto svoje ne-paní neboli zaměstnankyně svého šéfa, se mám zúčastnit firemního teambuildingu, byla jsem naprosto otrávená. Představa, že někde u kulatého stolu hraju karty s dalšími podobně znechucenými jedinci, mě ubíjela. Navíc mě děsily všechny ty historky od známých a nejlépe jejich známých (proto skutečně „ověřené“) o tom, jak byly nuceni si téměř ve třiceti hrát na schovávanou, hledat v týmech poklad a dělat nejrůznější psychologická cvičení s lidmi, které dříve potkávali pouze v kantýně na obědě. Rozhodla jsem se proto pro známý a vlastně nechvalně známý postup bojkotu akce – pro simulaci nemoci.
Bohužel, přesně ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že se datum teambuildingu blíží a já bych měla co nejdříve padnout do postele, se na mém pracovním stole nakupila taková spousta práce, že jsem nestíhala ji odbavovat a lidově „hodit maroda“ jsem si nemohla dovolit. Nezbývalo mi, než se zkusit potupně z akce omluvit u našeho HR oddělení. Jak mi ale bylo jasné, to prostě nemohlo projít. Jen jsem se tak dozvěděla to, co jsem už dávno věděla, a to že jedu kamsi na víkend společně s partičkou kolegů. Nikdy jsem se v práci příliš s nikým nedružila. Udržovala jsem pouze takové ty slušné, až povinné vztahy zdravení se, debaty o počasí a o zítřejším obědě. Víc mě nezajímalo. Měla jsem okolo sebe svojí partu přátel, za které bych dala ruku do ohně, tak jsem nechápala, proč bych se měla snažit družit se ještě na jiných úrovních jenom proto, že si to někdo jednoduše usmyslel. A v tom jsem také spatřovala cíl teambuildingu.
Nakonec jsem odjela s mírně pokleslou náladou, ale odjela, a to bylo hlavní. V autobuse jsem si sedla tak, aby moji hodinku četby a poslechu hudby nemohl nikdo rušit a rozhodla se víkend prostě nějak přetrpět, a pokud je tedy nutné tým budovat, tak nějaký ten stavební kámen dodat, když bude nejhůř. Prvním velkým překvapením pro mě bylo, když jsem potkala našeho lektora kurzu. Představovala jsem si nějaké mladé ucho, co si bude potřebovat brigádou přivydělat na pokřikování po starších kolezích, ale setkala jsem se s čerstvým čtyřicátníkem, zkušeným sportovcem a psychologem Jiřím, který mi okamžitě padnul do oka. Choval se neformálně a nevtíravě, takže měl u mě velkou jedničku pro začátek. Druhým překvapením pak byl program, který byl pro nás během teambuildingu připraven. Nečekaly nás totiž žádné hry o poklad, hraní škatulka batolata hejbejte se, ani večerní karty při čaji, ale něco, co jsem si vždycky chtěla zkusit – paintball! Nakonec jsem si řekla, že alespoň za něco mi to stálo, dorazit až sem, k momentu utužování firemních vazeb. Paintballovou akci jsme si výborně užili. Společně s jednou starší kolegyní, Jitkou, jsme vytvořili nečekaně útočnou dvojici, která si výborně kryla záda a dostali jsme i takové vejtahy, jakými byli mí dva kolegové finančníci z kanceláře. S Jitkou jsme si báječně popovídali i během následného oběda a naše dvojice nás neopustila po zbytek víkendu. Po paitballu následovalo řešení různých zábavných situací, kdy jsme si vzájemně simulovali role otravných a někdy neodbytných klientů a skvěle se u toho bavili. Lidé, kteří se mi zdáli jako ti největší suchaři, se najdenou ukázali v docela jiném světle, protože u jejich sketchů, jsem se nejednou skoro zalkla slzami smíchu. Nejvíc mě porazil jeden z nenápadných kolegů, tichý Mareček, který snad nikdy nepípl svůj názor, když se něco řešilo a tady se pro nás svou rolí nespokojené důchodkyně stal druhým Jimem Carreym. Večer pak probíhal ryze v naší režii, společně jsme se dohodli na volné zábavě, která se nakonec zvrhla v příjemný mejdan plný tance, hudby a nakonec i těch karet, které se ale hrály v rámci pokeru o peníze a rozhodně se u nich nepil jenom čaj.
Druhý den jsme se ráno všichni potkali krásně nevyspalí, ale myslím si, že všichni usměvaví, protože ten večer proběhlo opět mnoho překvapivých zjištění. Mně samotné bylo řečeno, že jsem občas jako malá holka, když si od nikoho nenechám pomoct, a pak se mi mé pracovní úkoly kupí na stole obrovským tempem, jako právě před odjezdem na teambuildingový víkend. Dostala jsem ten večer přezdívku „Já šama“, protože právě tak na všechnu nabídku pomoci odpovídají malé děti. Přezdívka se mi zalíbila, pomohla mi něco si uvědomit a zároveň mi zůstala i do dnešních dní. Samozřejmě byly odhaleny a rozdány další nicknamy, například „Mamča“ nebo „Důchodkyně“ (to právě Markovi za jeho geniální představení nevrlé stařenky na finančním oddělení). Po akčním paintballu jsme už nečekali moc adrenalinu, a o to více jsme se divili, když jsme do rukou dostali skoby a na hlavy helmy a vydali se na kopec do skal, mezi kterými jsme se jako Tarzanové proháněli na ocelových lanech. Tolik ženského jekotu a chlapského smíchu ty hory snad ještě neslyšely! Unavení a spokojení jsme dojeli zpátky do Prahy, kde jsme se rozhodli ještě ten večer vyrazit všechny naše čerstvé zážitky a přezdívky oslavit.
Pondělí ráno bylo naprosto děsivé. Bylo na první pohled jasné, kdo se teambuildingu zúčastnil a kdo seděl ten víkend doma. Vzájemné soucitné pohledy a úšklebky nás, teambuildiňáky vzájemně, provázely pro celý den a nejvíce nás samozřejmě bavilo to, dělat na druhého narážky naschvál před těmi, kteří o našich víkendových zážitcích neměli páru. Tak například na Marka jsem u kopírky před kolegyní, co nebyla na víkendové akci, spustila:“Tak co si myslíš o tom zvýšení důchodů, líbilo by se Ti to?“ Nebo u oběda:“Jojo, co by na nás, dnešní mládež, řekli důchodci, viď? Kdyby viděli, jak se cpeme burgerem a hranolkama…“ No prostě, spoustu dalších a dalších hlášek, nevyjímaje ty na mou adresu („Ruce za záda, jde Já šama!“), se nesly kanceláří i po další a další dny a pomalu se k nim nabalují nové a nové, které vzešli z našich společný popracovních akcích, na kterých si zatím dáváme skutečně záležet a pokaždé se nám po všech stránkách vyvedou (naposledy jsme slavili kolegovy narozeniny na party ve stylu vzpomínání na léta sedmdesátá). A protože jsme si po sobě dlouho nezastříleli, ani jsme si nezalozili po horách (spíše někdy v malé kanceláří po hlavách), rozhodli jsme se dojít na naše HR oddělení a požádat o další teambuilding pořádaný společností Tutor, a samozřejmě jejich Jirkou, a já – já budu velvyslanec této slavné přelomové firemní delegace!