Syndrom vyhoření: nebezpečná hra s vlastním zdravím bez sirek
Když je vám dvacet osm let, málo co z „velkých životních“ problémů vás trápí. Pokud nemáte partnera, máte stále ještě hodně času k tomu se ho pokusit najít. Studium je úspěšně za vámi, ať už jste ho zakončili maturitou nebo promocí a z prvních pracovních zážitků jste se již nějak oklepali. A pokud si stále ještě nejste jistí tím, že stůl, za kterým dnes denně sedáte, je tím, za kterým byste chtěli sedět i za pět let, nevadí. Vždyť je vám osmadvacet let a čas se zdá být pořád vaším nejlepším přítelem. O nějakých velkých mouchách na kráse života zase tolik řeč být nemůže. Natož o těch zdravotních. Možná se vám moje hledisko zdá příliš optimistické, ale považuji ho za takový můj „zdravý přístup“ k životu. Klouby mě zatím nebolí, žádné děti nezlobí, práce mě baví, ale vím, že v životě kromě šéfa existují i další bytosti. Proto by mě rozhodně nikdy nenapadlo, že se v mém okolí plném úspěšných, mladých, pracovitých lidí objeví jeden člověk, který onemocní. A to nikoliv na těle, ale na duši. Prostě „vyhoří“.
Proto jsem si vždycky dělala trochu legraci z mé kamarádky Dany, bývalé spolužačky z vysoké, když se mi do telefonu nebo do esemesky téměř při každém setkání omlouvala, že nestíhá, protože potřebuje ještě něco dodělat v práci. Tím nemyslím, že bych já sama byla ten typ, kterému když padla, nechá práci rozdělanou a hurá domů. To ne. Ale že bych do práce chodila jako první a odcházela poslední, se také říct nedá. Zatímco Dana by bývala měla dostávat plat navíc i za ranního vrátného a nočního hlídače. Já i Dana jsme v Praze vystudovaly ekonomku. Bylo pro nás jasné, že jako rodilé Pražačky se z milovaného města nehneme, takže bylo jednoduchým rozhodnutím pokusit se sehnat místo v oboru právě v matičce Praze. Oběma se nám poštěstilo a práci jsme dokázaly najít poměrně rychle. Já se uchytila jako ekonomický poradce v jedné z neziskových organizací, Dana pak pracovala v jedné z auditorských firem. Času na to vídat se bylo sice méně, ale pravidelná setkání jsme si nemohly odpustit.
Daně se v práci hodně dařilo. Už na škole byla velký dříč, a tak se její pracovitá povaha pozitivně projevila i v práci. Brzy se dostala na pozici vedoucí jedné z auditorských skupin a já měla radost za ni. Kdybych v té době věděla, k čemu až jí její snaha a píle dovedou plus náročná práce povedou, byla bych ji z té obrovské prosklené kanceláře vyhodila i oknem. O nějakém syndromu vyhoření jsem tehdy neměla velké povědomí. Snad z nějakého článku v časopise jsem si uměla mlhavě představit, co to syndrom vyhoření je, ale tak nějak jsem si ho stále spojovala spíše s lidmi staršími a prací „opotřebovanějšími“. S Danou mi proto přišlo všechno v míře, sice trošku extrémnější, ale stále v míře. Byla přece ambiciózní, chytrou mladou ženou, a hlavně mojí kamarádkou. Jak to tak bývá, na sobě a svých nejbližších spoustu věcí nevidíme, nebo vidět nechceme.
Po dvou letech, kdy Dana měla stále méně a méně času a více a více stresu v práci, jsem si ale i já začala všímat určitých změn v jejím chování. Nejdřív neměla čas se se mnou téměř dva měsíce sejít. Neustále něco řešila v práci a její omluvné, chaotické telefonáty nebraly konce. „Promiň, promiň, děláme teď jeden obrovský audit a já se prostě z práce nemůžu hnout, protože to nutně potřebujeme stihnout do konce měsíce a mám pocit, že tohle stejně nikdy nemůžeme stihnout a jsme pořád na začátku.“ A tohle dokolečka, dokola. Když už jsme se dostaly k tomu se společně sejít, začala mít Dana místo své „zrychlené“ nálady náladu špatnou. Bývala hodně podrážděná. Vyprávěla mi, jak se musí do práce každý den z postele dokopávat, jak se ji o práci i zdá, takže si od ní prostě ani nemá kdy odpočinout. Že má pocit, jakoby její pracovní kolotoč nikdy nekončil, jakoby nemohla nic dokončit a práce stále přibývalo. Zkoušela jsem se vžít do její role, kdy jako vedoucí auditorské skupiny musela každý den jednat nejenom se svými zaměstnanci, ale i s mnoha dalšími lidmi z klientských firem, u nichž se objevovaly určité ekonomické problémy. Každý den tak musela řešit problémy nejenom svých kolegů, ale i kolegů cizích. Stres byl jejím denním chlebem. A to, co ji na jejím zaměstnání ze začátku tak přitahovalo, možnost rychle řešit problémy, jako by byla pryč. Netušila jsem, že přede mnou sedí člověk se syndromem vyhoření a že všechny stavy, které jsem na ní v té době viděla, jako bych četla z nějaké příručky o první fázi průběhu syndromu. Nelíbilo se mi ji takhle vidět, ale naivně jsem si myslela, že se jedná o klasické „přetažení“ v práci. Proto jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když si spolu s Danou vyrazíme trochu odpočinout do lázní. Když jsem ale Daně svůj nápad s velkou pompou jako překvapení přednesla, byla jsem naprosto v šoku z jejího chování. Začala absolutně panikařit, že si nemůže teď dovolit z práce odejít, protože nese ohromnou zodpovědnost za to, že věci dovede do konce a že bez ní její pracovní skupina fungovat nebude a firma si rozhodně nemůže dovolit její chybu. Zůstala jsem naprosto němá, protože jsem nechápala, jak člověk, který si neustále stěžuje na svoje pracovní nasazení, nemůže prostě na chvilku jednoduše „vypadnout“, odpočinout si a vrátit se plný síly. Tohle setkání bylo na dlouhou dobu naše poslední setkání, což jsem si posléze dlouho vyčítala, když jsem pochopila, že se Dana skutečně ocitla v pasti syndromu vyhoření a potřebovala odbornou pomoc. Lízala jsem si doma uraženě rány z hysterické scény a odmítnuté pomoci do doby, než jsem se vrátila z delší zahraniční cesty.
Danu jsem viděla po téměř dvou měsících, kdy jsem stihla rychle na naše hádky ohledně její práce a nedostatku času na naše kamarádství, zapomenout. Potkaly jsme se v centru města během polední pauzy. Ten pohled na známou přítelkyni byl otřesný. Byla neuvěřitelně pohublá, neupravená a v naprostém stavu nezájmu. Nemohla jsem na ní ani poznat, jestli má z našeho setkání vůbec radost. Naprostá lhostejnost. Snažila jsem se opatrně zeptat na to, jestli ji náhodou netrápí nějaké zdravotní problémy. Začala jsem se o ni skutečně bát, protože přišla chvíle, kdy se syndrom vyhoření, tak dlouho sídlící jenom v hlavě člověka, začal projevovat i na jejím fyzickém stavu a společenských vazbách. Dana nechodila mezi lidi, zůstávala jenom v práci, na kterou už ale absolutně rezignovala a ztratila o ni zájem. Práce, která se nejdříve stala středobodem jejího světa, najednou ztratila smysl, a tím pádem i veškeré ostatní věci, problémy, lidi. S Danou jsem zašla několikrát na oběd během pracovního týdne a rozhodla se jednat. Vyhledala jsem si kontakt na psychologickou poradnu, kterou jsem nejdřív kontaktovala dotazem po internetu, a následně do centra zašla pro osobní konzultaci. Paní psycholožka si byla téměř jistá, že se jedná o syndrom vyhoření. Dlouho jsem ji přesvědčovala o tom, že kamarádka je ale mladým člověkem, že nedělá v žádné z pomáhajících profesí. Zjistila jsem tak tehdy, že se syndrom vyhoření netýká pouze sociálních pracovníků nebo psychologů, či pouze starších, v jednom zaměstnání několik let pobývajících lidí, ale že tzv. burnout může postihnout každého člověka denně nesoucího velkou odpovědnost za svá rozhodnutí a velký stres. Uvědomila jsem si, že na Danu diagnostika syndromu skutečně sedí. Nejdříve její hyperaktivní pracovní chování, následně obrovský tlak na to, aby neudělala žádnou chybu, který se pomalu slil v jednu velkou úzkost z toho, že se něco pokazí, až u ní zavládla naprostá apatie nejenom ohledně toho, co se v práci děje, ale co se děje s ní a v jejím životě. Dozvěděla jsem se také, jak moc je důležité, aby člověka stiženého syndromem vyhoření podpořilo jeho okolí a rodina, nabídli mu pomoc a zázemí pro nový start. S paní doktorkou jsme se dohodly na dalším společném postupu, a to urychleném zapojení Dany do léčby. Bylo jasné, že Dana sama nikam nedojde, a tak jsem na poradu kontaktovala HR oddělení firmy, u které Dana pracovala. Pokusila jsem nastínit Daninu situaci nejenom tam, ale také jejím rodičům. Dana tak dostala z práce na týden placené povinné volno a rodiče a já jsme ji přišli domů navštívit. Věci šly rychle. Danu jsme přesvědčily, že nedá nic za to, pokud se rozhodne dojít alespoň na jedno terapeutické sezení. Pak už byla na řadě bezchybná práce paní psycholožky, která s Danou prováděla logoterapická sezení, na kterých se snažila pomoci Daně znovu najít smysl života a práce.
Dnes je Dana nabitá energií a chodí do nové práce. Pracuje jako ekonomka pro jednu z vysokoškolských fakult. Práce ji baví, potkává v ní spoustu mladých lidí, s kterými podniká nejrůznější akce. Naposledy to byl víkendový výjezd mimo Prahu za prvními jarními dny. K paní doktorce dochází stále a o syndromu vyhoření se nebojí mluvit ani v práci, natož v soukromí. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Dana dnes zná míru, jak z věcí získávat potěšení a neobětovat jim všechno. A já píši tento text k rámci firemního kurzu o syndromu vyhoření, který nám jako zaměstnancům neziskové organizace (kupě mladých lidí, zejména pak sociálních pracovníků) zařídilo naše vedení u společnosti Tutor a z kterého doufám, že po svých osobních a nyní i odborných zkušenost, vyváznu ještě s větší dávkou optimismu a ještě větší chutí užívat si všeho toho, co život nabízí.