Rande naslepo aneb proč je dobré znát pojem asertivita
Jako existuje okřídlené heslo „Bez peněz do hospody nelez,“ trošku bych ho pozměnila a doplnila na „Bez asertivního kurzu na rande naslepo nelez.“ Jako studentka druhého ročníku psychologie jsem se ve své ročníkové seminární práci chtěla zabývat tématem lásky přes internet a randem naslepo. Co vede člověka k tomu, aby se tzv. online někomu otevřel se vším všudy, čímž myslím, sdělil mu o sobě a svém soukromém životě mnohé informace, a následně se s cílem „hledám lásku“ šel s druhou polovičkou setkat. Byla jsem velmi zvědavá, jaký je hlavní pocit, který randění naslepo přináší. Je to pocit adrenalinu nebo obrovských očekávání (které se pak o to jednodušeji zklamávají)? Jsou ten nebo ta, kteří na rande naslepo vyrazí, nešťastnými, nějakým způsobem zakomplexovanými lidmi, anebo chtějí prostě jenom zkusit jiný způsob seznamování a jiný typ zábavy? Otázek bylo spousty a odpovědi jsem se snažila shánět na základě odborných časopisů, internetových rozhovorů a rozhovory s kamarády, kteří seznamování přes internet zkusili. Ale stále mi všechny získané informace přišly jako nedostatečné. Nakonec bylo jisté, že jinak, než vlastní zkušeností, zásadní odpověď nezískám.
Věděla jsem, že každý člověk je specifickou osobností a seznamování na internetu tedy bude každý chápat odlišně a s jiným emocionálním zabarvením. Nemohla jsem tedy svoje výsledky nikterak zobecňovat, ale radu, kterou jsem napsala hned v úvodu článku („Bez asertivního kurzu na rande naslepo nelez“), bych jako radu obecnou skutečně doporučila. Po všech zážitcích, které mi dva týdny intenzivního randění přinesly, jsem si tím byla jistá.Těm, kteří se s pojmem asertivity ještě nesetkali, bych asertivitu vysvětlila jako komunikační schopnost zachovat klidnou hlavu a umět si při tom stát za svým. Nenechat se někam vmanipulovat a nijak zmanipulovat. Dnes již běžně existují kurzy asertivity pro širokou veřejnost či v podobě firemních kurzů pro zaměstnance. S kamarádkou – spolužačkou jsme kromě absolvování jednoho kurzu ve škole pro srovnání absolvovaly ještě kurz asertivity (u společnosti Tutor) a byly jsme i jako „budoucí odbornice“ s vedením spokojené. Takže všem vřele zvládnutí asertivity doporučuji, jestliže se chystáte randit naslepo anebo seznamovat po internetu.
Prvním představitelem opačného pohlaví, který mě zaujal natolik, že jsem si s ním domluvila schůzku, byl jistý 25ti letý muž z Prahy, právě dostudovaný informatik. Pracovně mu zde budeme říkat Jan. Na Jana jsem narazila hned první večer, co jsem se na několika stránkách týkajících se hledání lásky rozhodla zkusit svoje štěstí. Uvědomovala jsem si, že můj vlastní mini výzkum nejspíše není absolutně eticky v pořádku, protože jsem mužům nehodlala oznámit pravý důvod mojí návštěvy stránek. Na druhou stranu jsem však byla, a jsem, nezadaná, takže co kdyby se zrovna tady skutečně objevil pan Pravý? Jan mě oslovil během komunikace viditelné pro všechny na hlavní obrazovce a pozval mě na chatování pouze ve dvou. Souhlasila jsem a přes dvě hodiny jsme spolu probírali zejména kulturní zážitky. Překvapilo mě, kolik toho máme společného. O většině knih, které jsem četla, Jan dobře věděl, o filmech nebo divadelních představeních také. Dohodli jsme se proto i další večer, který jsme propsali, až jsem navrhla osobní schůzku. Jan nabídku okamžitě přijal a na druhý den odpoledne jsme si domluvili kávu v centru města. Jan dorazil s mírným zpožděním, neupravený, ve zmuchlané košili a vehementně se omlouval, kolik práce jako programátor má. Sedí prý totiž většinu času u počítače a nehne se z místa. V tu chvíli, kdy jsem se snažila mu alespoň podat ruku a představit se, si ale začal notebook rozkládat na stolek mezi nás. Mně tak začalo docházet, že nejenom že se od počítače nehne, ale když se hne, jde počítač všude s ním. Snažila jsem se myslet na vlastní chyby a počáteční situaci rozdýchat. Jan však po celou dobu naší komunikace dokázal vést ještě několik rozhovorů po internetu. Z kávy ve dvou se rázem stala virtuální káva pro pět a mě docházela trpělivost. Požádala jsem ho tedy, jestli by mohl na chvíli počítač vypnout, když spolu teď mluvíme ve dvou. Nechápavě na mě zíral. Zkusila jsem proto asertivní taktiku a slušně jej o danou věc požádala ještě jednou. Začal se mnou vést debaty o tom, proč mi to tolik vadí, vždyť svět je dnes celý online a ten, kdo se nehodlá zapojit, zůstane úplně mimo! V tu chvíli jsem měla sto chutí mu říct, že ten, kdo se nikdy nehne od obrazovky počítače, neumyje se a nezačne komunikovat s lidmi naživo, ten zůstane mimo! Ale ovládla jsem se. Vycvičená z kurzu asertivity jsem ho znovu zcela slušně a ovládajíc svůj hlas, požádala o to, aby počítač vypnul, pokud se chce věnovat naší schůzce. Jan byl už naprosto brunátný a začal se sáhodlouhou litanií na všechny ženské, protože ženské jsou přesně ty, které tenhle nový svět technologií nechápou a ničí ho. Naposledy jsem ho požádala o to, aby počítač vypnul, pokud tu chce sedět a dodala, že pokud nechce, může tedy jít. Netrvalo ani pár vteřin a pán se rychle sbalil a odešel. Zaplatila jsem sice i za něj, ale gratulovala jsem si ke zvládnutí situace, ve které jsem si díky asertivnímu chování ušetřila jedny nervy ze „setkání s blbcem.“
Napodruhé se mi moc za počítač už usedat nechtělo. Řekla jsem si ale, že se jedním neúspěchem přece nenechám odradit. Za pár dnů jsem se seznámila s vysokoškolským studentem ekonomie, pro nás tady, Jiřím. Jiří se jevil sympaticky. Měl podobné názory na politické dění u nás a opět až překvapivě podobný vkus, co se týče zábavy a kulturního vyžití. Začala jsem se na naši schůzku i těšit a byla skutečně zvědavá, jak setkání dopadne tentokrát. Jiří přišel včas, za což dostal velké plus, a navíc byl upravený a usmíval se. Byla jsem mile překvapená a ptala se sama sebe, proč takovýhle milý, hezký kluk, hledá polovičku přes internet. S Jiřím jsme si objednali kávu a náš rozhovor začal poměrně dobře. Dokud jsme se bavili o studiu a přátelích, všechno bylo v pořádku. Problém nastal, když jsem se Jiřího ptala na některé knížky a filmy, o kterých jsme spolu mluvili online. V tu chvíli jakoby absolutně ztrácel nit, nemohl si vzpomenout. Při otázce, na čem naposledy byl v kině nebo v divadle, mi odpověděl, že si pro sebe stáhnul Transformers a Spidermana, přičemž jsme pár dnů předtím fundovaně mluvili o filmech Lasse Hallstroema a Larse von Triera. Pomalu mi začalo docházet, že v kavárně sedím s trochu jinou osobou. Zeptala jsem se proto mého spolusedícího přímo, jestli vůbec někdy film Sedmá pečeť viděl a knihu Skleněný pokoj četl? Odpověď byla, že ne. A mě tedy zajímalo, jak to že toho tolik věděl? Prý zvolil naprosto jasný postup internetového balení. Jakmile narazíte na někoho, s kým byste chtěli mluvit i příště, začnete si během konverzace vyhledávat všechny informace o tom, co má daný člověk rád. Takhle se mi prý dostalo i zkopírovaného komentáře k novému Trierovu filmu Antikrist. Byla jsem v šoku, ale i pobavená. Najednou jsem pochopila, proč se mnou byl schopný mluvit o mých oblíbených filmech a knížkách i předchozí „uchazeč“ Jan. Na Jiřím se mi jeho upřímná odpověď nakonec zalíbila, a tak jsem se rozhodla sdělit mu pravdu o svém výzkumu i já. Jaký šok ale pro mě byl, když mi tenhle mladý muž řekl: „Tak super, to vůbec nevadí, mě to je jedno. Hlavně jestli teda už můžeme jít.“ „Kam?“ Ptala jsem se naivně. „No ke mně, přece. Nebo proč tu jako jsi?“ Byla jsem jako opařená a nezmohla se ani na slovo. Že bych si pletla pojmy a dojmy? Láska přes internet a náhodný sex? Po chvilce, kdy jsem se vzpamatovala, jsem Jiřímu řekla, že s tímhle jsem rozhodně nepočítala, a proto mu tedy (v rámci asertivity) poděkuji za nabídku a půjdu hezky domů. Jenomže, nikdo nemá rád odmítnutí. Prý jak jako že půjdu domů? Vždyť za mě zaplatil kafe a vodu a byl kvůli tomu tři večery na internetu, kdy mohl dělat i jiné věci! Tak ať nekoukám dělat „Zagorku“ a že o hodně přicházím! Další blbec, honilo se mi v hlavě. Ale protože jednou ze zásad asertivity je umět slušně odmítnout, začala jsem se zvedat od stolu a slušně mu za jeho „gentlemanskou“ nabídku opět poděkovala s tím, že si přece jen tenhle úžasný zážitek nechám ujít. Chlapec po mě ještě něco zavolal a já vyšla ven z kavárny s naprosto jasnou odpovědí pro všechny, co se chtějí na internetu seznamovat. Ať už jsou vaše důvody a cíle pro rande naslepo jakékoliv, hlavní je zachovat dekorum a ustát všechny možné situace.
Byla jsem na sebe pyšná, jak dobře a asertivně jsem tyhle dvě schůzky zvládla bez ztráty nervů, a v jednom případě i „věnečku“. Jediná situace, kdy ani moje trénovaná asertivita prostě nezafungovala, byla ta, když jsem se po svých „milostných“ eskapádách vrátila do své oblíbené kavárny, kam jsem své dvě internetové známosti pozvala. Ten pohled, který na mě hodily obě servírky od baru, byl naprosto výmluvný. V tu chvíli jsem věděla, že mi jakákoliv asertivita a pevné nervy nepomůžou a já si prostě to kafe objednat nezvládnu. Aspoň do té doby, než tady změní personál. Jednoduše, nikdo není dokonalý, anebo nikdo není dokonale asertivní…