Proč zkusit antistresový trénink?
Po několika letech na stejné pozici pomocné manažerky pro komunikaci s médii jsem postoupila na vyšší stupínek – stala jsem se hlavním manažerem. Kolega, který tuto pozici zastával přede mnou, odešel do jiného oddělení, takže jsem se stala právoplatným nástupcem. Svůj postup jsem kvitovala s povděkem. Poslední dobou jsem totiž cítila, že přestože mě práce baví, naprosto spokojená se v ní necítím. Své pracovní povinnosti jsem se za ty roky naučila řešit určitými osvědčenými postupy, takže bylo málo co, co by mne dokázalo nemile překvapit. K velkým zakázkám a krizovému managementu jsem se tak téměř nedostala. Hlavní náplní mojí práce se staly tiskové zprávy, obecná vyjádření do médií a vytváření press kitů. Proto jsem také začala společně s přítelem uvažovat o miminku, jako možné cestě budoucnosti, kudy se ubírat. Jenomže se zprávou, že postupuji na kariérním žebříčku výše, jsem okamžitě všechny maminkovské a maminkovské plány změnila a vrhla se s chutí do práce.
Zpočátku pro mě všechno bylo tak trochu nové a zároveň i staré. Věděla jsem, jak práce mého šéfa vypadá, ale sama jsem ji nikdy nevykonávala. Po dvou týdnech od mého nástupu ale přišla zásadní událost, která měla mé schopnosti prověřit. Zahraniční partner firmy se dostal do určitých finančních potíží a klienti naší české pobočky se proto začali o svoje investice obávat. Regionální média se okamžitě kauzy v jalové sezóně chytla a hodlala ji nafouknout do obřích rozměrů. Některé informace, které byly samozřejmě zcela polovičaté a rozkouskované, pronikly i do celostátních deníků a bylo na mě a mém týmu, abychom naše klienty a média uklidnili. „Hlavně se nestresujte a zachovejte klidnou hlavu,“ byla věta, kterou jsem na klienty používala jako nějaké zaklínadlo. Na mě však rozhodně nefungovalo. Rozjel se tak kolotoč nekončících telefonátů, vysvětlování, uklidňování, podávání vyjádření všem možným i nemožným stranám, přičemž jsem se stále ještě do nové agendy zapracovávala. Jakmile jsem uhasila požár na jednom místě, rozhořel se na místě dalším. A tak jsem se cítila jako uhnaný pes, který se pořád honí za míčkem, který mu neustále někdo vrací a hází nazpět. Nikdy jsem neměla pocit dokonané práce a stres se stal mým denním chlebem. Myslela jsem, že ty týdny neskončí. Kromě urgentních záležitostí, které jsem musela v oněch dnech řešit, přede mnou ležela ale i obyčejná půlroční zpráva o stavu PR a komunikace. Tu jsem tak odsouvala do pozadí a věnovala se ji po večerech, kdy mí kolegové i novináři spali, zatímco já se snažila si práci nějak nahnat a být vždy připravená. S přítelem jsme se téměř nevídali. Přestože je i jeho pracovní nasazení vysoké, najednou jsem jej několikanásobně převyšovala. Nevšímala jsem si jeho snah o pomoc nebo rad, abych si odpočinula. Zdálo se mi, že mám hlavu každým dnem těžší a těžší, až hrozilo, že mi praskne.
Ten den samozřejmě zákonitě musel přijít. Mediální kampaň se blížila ke svému konci a zdálo se, že pohroma je zažehnána. Já se však ani z našeho úspěchu nedokázala radovat, protože jsem stále myslela na to, kolik práce jsem díky nastalému šílenému měsíci musela odložit. Stres tak začal ovládat nejenom můj profesní, ale i soukromý život. Stále jsem měla pocit, že nemám klid, že něco musím, nebo někde být musím. Přítel se rozhodl, že potřebuji od práce na chvíli vypadnout a vyčistit si hlavu. Vzal mě proto na relaxační víkend. Avšak v okamžiku, kdy se za námi zavřely dveře hotelového pokoje, okamžitě jsem začala hledat ve svém zavazadle laptop a měla nutkavou potřebu přečíst si firemní maily. To ještě přítel přešel s kyselým úsměvem. Ve chvíli, kdy jsem ale jako splašená vyběhla ze společné koupele, protože jsem se domnívala, že v šatně slyším tón mého mobilního telefonu, bylo to i na něj příliš. Dostala jsem tak od něj pořádnou sprchu, která mě měla alespoň trochu probrat. Přítel mi sdělil, že nechápe, jak s někým, kdo nevidí dál, než za špičku vlastního nosu mohl vůbec chtít kdy žít. Nejhorší ale bylo, když padla zmínka o dítěti. Prý by si nikdy nepořídil dítě s někým, kdo není schopný zvládat alespoň trochu stresu a okamžitě se z něj stává uzlíček nervů. Co bych prý dělala jako matka s dítětem? Jak bych pak zvládala počáteční stres s dítětem? I když to bylo tvrdé a přítel se mi později omlouval, v něčem zásadním měl pravdu. Jakmile se mi nakupilo jenom trochu práce, okamžitě jsem začínala „plašit“ a měla pocit, že se mi tělo i hlava rozskočí. V předchozí pozici jsem na stresové situace nebyla zvyklá, nepotřebovala jsem být odolná. Vše jsem si uměla rozdělit v klidu, práci jsem dobře znala a zvládala ji s klidem. Tady bylo ale vše jinak. Vyšší pozice si ode mne žádala mnohem více zainteresování a vyžadovala pevnější nervy. Bylo jasné, že pokud chci svojí pozici dál vykonávat, budu se muset naučit s náročnými situacemi vypořádávat.
Na další týden jsem proto svolala poradu celého našeho pracovního týmu, kde jsem chtěla nejenom rozebrat jednotlivé kroky našeho mediálního postupu, ale i shrnout celkově situaci ze všech stran. K tomu patřilo se i na závěr vyjádřit k vlastní práci. Kolegům jsem proto na rovinu sdělila, že pro mě práce nebyla nijak lehká. Přiznala jsem se, že příště bych si sama pro sebe dala úkol lépe vypjatou situaci zvládat a méně podléhat stresu. Tak jsme si každý pro sebe přidělili nějaký úkol, na kterém jsme během příští kampaně chtěli pracovat. Mým pomocným manažerem se stal mladý absolvent vysoké školy, kterého jsem v té rychlosti byla nucená přijmout jako pomocnou sílu. Vlastně jsem ho ani během toho náročného měsíce nevnímala. Neuvědomila jsem si, jak si v práci vede, ani jsem s ním na delší čas neprohodila slovo. On mě však mile překvapil. Druhý den jsem totiž našla na stole vytištěné informace ohledně kurzu antistresového tréninku. Byla jsem překvapená, že si pamatoval, co mě trápí a aktivně se rozhodl problém řešit. Společně jsme si tedy konečně sedli a spoustu důležitých věcí, i osobních, probrali. Mile mě potěšilo, že jsem v tom stresu dokázala přijmout někoho, kdo umí dobře pracovat. O antistresovém tréninku jsem se od mého asistenta dozvěděla více a nápad se mi zalíbil. Jako čerstvě vystudovaný absolvent měl v oblasti psychologie marketingu a managementu velký rozhled. Věděl o věcech, o kterých bych se já jen stěží zajímala. A proto jsem jej s nápadem poslala k vedoucí HR oddělení, aby vedení firmy nad jeho návrhem zauvažovalo. Zejména po té mediální masáži, co nás stihla. Jak jsem doufala, tak se zadařilo a vedení firmy několika pracovním týmů, kurz antistresového tréninku ve firmě Tutor zaplatilo. Přestože naše skupina na kurz teprve čeká, sama se zatím pokouším držet své nervy na uzdě, lépe si práci organizovat a hlavně – nabrat si práci sebou domů.