Nač kurz prezentačních dovedností, když máte děti
Jako matka dvou malých synů vracející se po pěti letech mateřské dovolené do práce, jsem počítala s mnohými změnami, které mě v práci měly čekat. Restrukturalizace společnosti, do které jsem se po své maminkovské pauze vracela, v sobě ale nesla více proměn, než jsem očekávala. Kromě změny několika kolegů a vedoucího pracovní skupiny jsem se setkala se zcela novými přístupy ke vzdělávání zaměstnanců. A protože se ve své práci každodenně setkávám s lidmi a snažím se jim pomáhat z jejich finančních problémů plus se věnuji vymýšlení podpůrných ekonomických strategií pro menší firmy, jednou z prvních věcí, které mě po mateřské potkaly, bylo absolvování kurzu prezentačních dovedností. Kurz nám byl zařízen personálním oddělením u společnosti Tutor. Má první reakce, společně s několika mými kolegyněmi – matkami, byla otázka, čemu více nás ještě může kurz naučit, nežli naše osvojení si prezentačních dovedností v rámci výchovy dítěte.
Ačkoliv se na první pohled rétorická a prezentační schopnost rodiče nemusí jevit jako velký problém, jsou chvíle, kdy se svědomitý rodič při otázkách svého nevinného, zvědavého dítka skutečně zapotí. Malé dítě je tak podle mého názoru tím nejlepším (a nejtvrdším) koučem prezentačních dovedností vůbec.
Nejnáročnější chvíle přicházejí v době, kdy vám začne dítě dorůstat do věku pěti let. To jsou otázky na všechny věci kolem vás na denním pořádku. Proč má ta paní ruku v sádře? Proč ten pejsek neběhá za míčkem? Proč mají dneska v cukrárně zavřeno? Na spoustu otázek najdete rychlou a snadnou odpověď (ta však musí být také pro dítě dostatečná, jinak následuje rychlý spád dalších „proč“). Paní nejspíš upadla, proto má ruku v sádře. Pejsek se teprve učí běhat za míčkem a musí ještě trénovat. V cukrárně dneska počítají penízky, takže potřebují mít klid, aby neudělali chybu. Jenže, ne všechny otázky dětí jsou tak nezáludné. Některé z nich jsou vyloženě z kategorie otázek filosofických. Jak totiž prezentovat dítěti problém toho, co se stane, když člověk umře? Natož když nejste věřící a nebíčko s andílky vám moc nepomůže. A oddalování odpovědi se jeví jako základní chyba, protože děti nezapomínají. Tak jsem se nakonec dostala k vysvětlování toho, že ti, kteří umřou, a které máme rádi, tu s námi vlastně pořád jsou, protože na ně vzpomínáme a nosíme je v srdíčku. Samozřejmě, že nastal problém toho, jak se do toho srdíčka dostanou a jak je tam nosíme. To se pak musí přes vzpomínky a chození k hrobečku a zapalování svíček. Zapotila jsem se pořádně, ale syn nakonec vypadal spokojeně. Další kategorii dětských otázek bych nazvala kategorií praktického života. To jednoho krásného dne přijde dítě s otázkou, kam se podějí zázraky vylučovací soustavy po tom, co se spláchne. Tuhle záležitost si musel naštěstí odprezentovat můj muž. Jaké bylo jeho vyčerpání, když mi popisoval, že nad vysvětlováním téhle zázračné „cesty“ strávil celý čas přejezdu ze školky na nákup, dobu během nakupování a celou cestu domů. Nakonec můj statečný muž skončil někde u popisování moře a oceánů. Třetí kategorii, kterou bych označila za značně nebezpečnou, je kategorie otázek biologických. Asi už víte, o čem mluvím. Čáp, neboli jak se narodí dítě? U prezentace otázek tohoto typu je důležité sladit hned několik faktorů – věk dítěte (ve školce stačí hodně lásky a málo dotyků), informace, co dostane dítě ve školce a informace, co získá od svých spolužáků (ty snahu o sladění vždycky naruší). U biologických otázek se tak vaše prezentační dovednosti skutečně brousí do podoby diamantu, protože můžete spoléhat na to, že otázka „Jak se dělají děti?“, vás potká za život hned několikrát. Poslední typ záludných otázek bych nazvala kategorií otázek vztahových. Proč už na patře nebydlí pan soused s paní sousedkou, ale je tam nový pan soused? Proč se dole ta paní s psem hádá s tím vysokým pánem? Tady je nutno být přímo diplomat. Odpověď, že se už nemají rádi, a proto nejsou spolu, je od rodiče naprosto naivní. Spouštíte tak palbu otázek proč se nemají rádi? A to, že „se to tak občas stává“, nikdy nebude dítěti stačit. Dítě chce jasná fakta a důvody. Tím jsem narazila na svoji velkou prezentační chybu, když jsem našemu synovi vysvětlila, proč se babička pro smrti dědečka už znovu neseznámila – protože měla dědečka natolik ráda, že už jiného pána nechtěla. Jenomže, naše druhá babička si přítele (a to skvělého) našla. Náš malý syn pak ve vhodnou chvíli na rodinné oslavě prohlásil nedostižnou větu: „Tak to si asi babičko, dědečka moc ráda neměla, když sis našla nového.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ta babička byla samozřejmě moje tchýně.
Proto, když jsem se dozvěděla o kurzu prezentačních dovedností, byla jsem nesmírně pobavená představou, co za spletitou otázku by mě mělo ještě dovednosti prezentace přiučit. Samozřejmě, že na kurzu jsme se věnovali trošku jiným problémům a otázkám. Přesto, a protože jsme se na něm sešli parta kolegů z práce, mi to nedalo, a naší lektorky jsem se zeptala, jak by vhodně dítěti odprezentovala problém „cesty“ odpadním potrubím. Všichni jsme se tak skvěle pobavili při vymýšlení vhodných variant odpovědi a následně se je pokusili se vší parádou prezentovat u vínečka v hospůdce. Pokud tedy někdy v budoucnu vyrazíte na kurz prezentačních dovedností, a doma máte malá zvídavá dítka, vzpomeňte si na své „prezentační začátky“ a nebojte se s otázkami pochlubit. O zábavu a ten nejtěžší úkol tak máte postaráno.