Kurz pro office managery jako dar z nebes
Má babička používala jedno moudré přísloví: „Drž hubu a krok.“ Samozřejmě mi ho prozradila až jako dospívající dívce, nikoliv malému dítěti. To se držela oblíbených ranních ptáčat, volání do lesa nebo utržených uch. Nějak jsem si tohle přísloví zafixovala, přijala za své a často na něj myslela. V kombinaci s mojí přirozenou neautoritářskou povahou mi proto lidé a kamarádi často říkali, že jsem příliš hodný člověk, anebo že bych se měla konečně naučit si dupnout. Někdy jsem se o to skutečně snažila. Většinou jsem ale nesebrala dost odvahy, nezdála se mi vhodná situace a podobně. Existoval pouze jeden jediný člověk, který se zdál být tím, kdo mě z mé hodné letargie probudí. Tím někým byl můj nový šéf. Jako ekonomická asistentka manažera obchodního marketingu jsem si v klidu počítala svá čísla, seděla na své pěkně vytvarované židli, do práce chodila včas, povětšinou s úsměvem a celkem v pořádku vycházela se svými kolegy. Stále jsem se držela babiččina přísloví, a tak jsem nijak nevyčnívala, dělala si svojí myší práci a spokojeně přežívala den po dni. Vše se ale mělo změnit ve chvíli, kdy k nám nastoupil nový mladý vedoucí kanceláře obchodního oddělení. Na venek se mi jevil sympaticky. Mladý, vysoký muž, čerstvě vystudovaný inženýr, dobře oblékaný, tak o pět, šest let mladší nežli já. Myslela jsem si tak, že bychom se jistě mohli na všem v klidu domluvit. To jsem se ale šeredně mýlila.
S prvním dnem svého nástupu do práce se v kanceláři vše obrátilo vzhůru nohama. Kromě toho, že jsme všichni podle nového manažera měli být ve svých postupech pomalí a sto let za opicemi, jsme zároveň neměli dostatečný elán, který po nás vyžadoval. Jako blázen tak stále dokola mluvil o jakési energie naší kanceláře, která byla podle něj na bodu mrazu. My však svoji práci dělali na sto procent a naši společnou karmu se nijak zvlášť nezajímali. Neustále ze sebe chrlil slova jako efektivita, monitoring, profesionalita, přičemž jsem měla pocit, že ani neví, o čem pořádně mluví. Každou chvíli přicházel s nápady na reorganizaci práce, ale jakmile se zavedly, ihned je měnil a reorganizoval znovu. Chvíli za námi chodil a všechny posílal k čertu, jindy nám říkal týme a křičel na nás povzbudivá hesla, jako bychom hráli nějaký zápas v mistrovství světa v hokeji: „Jeď. Přidej. Dobře, šlápni na to.“ A já se pomalu začala ztrácet v tom, jestli jsem na lekci aerobiku se svojí napumpovanou lektorkou anebo v pracovním prostředí, ve kterém bych měla mít klid na práci a možnost se soustředit. Poslední kapka přišla v podobě vyhození naší padesátileté skvělé kolegyně, která zajišťovala kontakt s inzerenty po několik dlouhých let, a jejíž deník s kontakty by si přál mít každý člověk pracující v obchodě alespoň na pět minut k prohlédnutí. Důvodem vyhazovu bylo používání zastaralých technologií komunikace. Chtělo to prý do týmu někoho efektivnějšího, mladšího, s lepší energií. To už jsem tedy nevydržela ani já, v duchu se omluvila babičce a vyšlápla si k vedení lidských zdrojů HR. A tam jsem všechno ze sebe vypustila. Od babičky a jejího přísloví, až po hokejové povzbuzování, neustálého předělávání kanceláře až po podivný vyhazov. Slečna sedící na druhé straně stolu si s pokýváním hlavy udělala štos poznámek a přislíbila, že vše bude prošetřeno. Jakmile jsem za sebou zabouchla dveře její kanceláře, uvědomila jsem si, co jsem vlastně udělala a dostala výčitku svědomí, že jsem takzvaný „práskač.“
Druhý den jsem se nemohla ani sama sobě podívat do tváře. Říkala jsem si, že jsem mu přece jenom měla dát ještě trochu času, další šanci. Když jsem dorazila do práce, čekalo tam na mě překvapení. Vedoucí kanceláře nám přišel oznámit, že na několik dopolední bude v následujících týdnech chybět. Proč? Nechápavě jsme se po sobě v kanceláři dívali. Odpověď přišla záhy, a to když naše účetní obdržela příkaz k platbě pro firmu Tutor za kurz pro office managery. Okamžitě mi to sepnulo dohromady. Náš vedoucí se budu kurzu účastnit také. Pak ale přišlo další mozkové spojení. Mám v tom prsty já. To kvůli mně ho posílají na manažerský kurz, to kvůli mé stížnosti se teď bude platit za další vzdělávání. Tak dalekosáhlé jsem viděla důsledky mé stížnosti. O několik hodin později mě to ale přešlo. Na dámských toaletách jsem totiž zaslechla zásadní informaci. Samozřejmě, kde jinde než na dámských toaletách se odehrává skutečný společenský život firmy. Dozvěděla jsem se (odposlechem, ale nuceným – to se nedalo přeslechnout), že byl office manažerský kurz plánován již dlouho a že jsou všichni ve vedení zvědaví na výsledky. V ten moment jsem si pomyslela, že já rozhodně taky. A tak jsem se snažila každé dopoledne, kdy byl šéf pryč pozorovat nové změny. A světe div se, ony vážně přicházely. Nevím, zda se v rámci kurzu office managerů dávaly i lekce slušného chování, ale tenhle arogantní a zmatený mladý kluk zkrotnul. Najednou to šlo. V kanceláři se ozývalo samé děkuji a prosím, zavládl klid a mír. Dokonce jsme všichni obdrželi hezké finanční ohodnocení za uzavřené čtvrtletí a k tomu osobní poděkování od vedoucího. Začal znát naše křestní jména a občas, vážně, se usmál! V den, kdy se otevřely dveře a v nich stála naše stará dobrá Jana, vedoucí inzerce, byly všechny křivdy zapomenuty a já děkovala vyšším silám a vyšším pozicím ve vedení, že kurz pro manažery zařídili právě včas. Jen teď poslední dobou přemýšlím, jestli třeba i moje stížnost ohledně Janina vyhazovu nemohla pomoct… Že bych byla vážně tak mocná?:)