Koučem čerstvě po škole?
Po vysokoškolském studiu ekonomické fakulty v Praze, jsem získala na první pohled perfektní zaměstnání. Takzvaně „práce snů“. Jen, co se ani nestačil diplom ohřát v ruce, jsem získala nabídku od firmy, u které jsem působila během školy jako brigádní výpomoc. A jelikož jsem vystudovala management a marketing, dostala jsem nabídku stát se junior managerem marketingového oddělení firmy. Byla jsem naprosto nadšená, protože jsem v budoucí spolupráci velice doufala a zároveň se dmula pýchou před mými spolužáky, kteří dnes museli v některých případech práci shánět skutečně těžce, nebo se jim nabídky ze začátku prostě jen „nehrnuly“. Na svou první velkou pracovní zkušenost jsem se ohromně těšila. Nakoupila jsem si nový šatník, abych správně „reprezentovala“, otrhané džíny a žvýkačku hodila do koše a vyrazila jsem dobývat svět vysokého managementu. To jsem ale ještě netušila, co si na mě tenhle svět chystá.
První týdny se v práci zdálo být všechno naprosto bez problémů. Seznamovala jsem se rychle s pracovní agendou i kolegy. Všichni se jevili jako milí spolupracovníci, takže jsem přicházela do práce a odcházela z práce s úsměvem. Spolubydlící se mi až divila, cože mi to v práci musí „sypat do pití“, že jsem zatím z pracovního procesu nevyšla se ztrátou věnečku, ale já se jen smála a tvrdila, jak všechno báječně klape. A to do té doby, než jsem zjistila, že má funkce obnáší ještě jednu maličkost. Dostala jsem totiž pod sebe lidí, kteří vykonávali specializované funkce v oblasti marketingu a já je měla nějakým způsobem vést. Pro mě to tedy znamenalo s nimi na jednotlivých úkolech spolupracovat, jejich zadání kontrolovat, stejně tak jako jejich vypracování a odevzdání. Z toho, jakým způsobem tým povedu jsem zpočátku vůbec neměla strach. Vždycky jsem se s lidmi uměla domluvit, a tak jsem si říkala, že mě nic nemůže překvapit. A překvapilo.
Zjistila jsem totiž, kdo že se to za pojmem můj tým, skrývá. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že se jedná o samé starší lidi! Najednou jsem tu měla být já, která je bude vést, starat se o chod dané skupiny a o jejich práci jako celek? Jak jsem mohla já, čerstvě dostudované „kuře“, říkat ženské, které by mohla být mojí maminkou, a která danou práci dělá spoustu let, že něco dělá špatně, nebo trošku mimo mé představy nebo že by se věci měla naučit jinak? Jak jsem měla motivovat někoho, kdo tu byl x let přede mnou? Jak jsem se měla stát dobrým „koučem“? Do slova a do písmene se mi na prvním meetingu rozklepaly kolena. Najednou, jako bych na tuhle situaci vůbec nebyla připravená. Nedokázala jsem ze sebe vypravit příliš srozumitelných vět, které by na sebe nějak navazovaly. Byla to naprostá katastrofa. Potácela jsem se někde mezi strachem a znechucením ze své neschopnosti se do práce se skupinou pustit. Odcházela jsem naprosto vyřízená s pocitem, že ze mě nikdo, ale vážně nikdo nemůže mít respekt, a že jsem svůj úkol stát se novým koučem týmu absolutně nezvládla. Doma jsem se svojí spolubydlící sesypala jako domeček z karet. Ta, jakožto vystudovaná psycholožka, mi pouze řekla, že budu asi trpět maniodepresivní poruchou chování, když chodím z práce jednou s úsměvem a podruhé jsem na zhroucení. Pak se v ní ale ozvala nejenom spolubydlící, ale také kamarádka, když mi po pár skleničkách vína dodala odvahu nevzdávat to, a když něco nejde, tak neházet ručník do ringu, ale snažit se s věcmi něco dělat konstruktivně.
Naštěstí byl přede mnou víkend, kdy jsem se musela rozhodnout, jak s mým problémem/mou neschopností naložit. V sobotu jsem tak absolvovala malou přednášku od kamarádky, že schopnosti koučovat a vést lidi, je prostě nutné se naučit. Že jako každá dovednost, třeba znalost jazyka, má své obtíže, ale taky metody, jak daného cíle dosáhnout. A mně pomalu docházelo, že je rozdíl mezi tím, když umím být na lidi milá, protože od nich něco chci, a když musím být na lidi tvrdí, ale spravedlivá, když po nich něco musím chtít. Sobotu jsem tak strávila přemlouváním sebe sama, abych v pondělí šla do práce a v neděli se rozhodla. To, co mi na škole vždycky šlo, bylo cokoliv, ať mi to bylo sebevzdálenější, se naučit. Řekla jsem si, že ten koučing prostě musím zlomit, a že se naučím i to. Pustila jsem se proto do hledání na internetu a vyhledala si některé knížky a publikace, které mi kamarádka k tréninku doporučila. Jenže, z knížek se znalosti dostávají lehce, ale mnohem těžší je pak praxe. Chtělo to něco, co by mě přímo naučilo, jak jednat a reagovat, když chci tým lidí vést. A pak to přišlo – aleluja! Našla jsem přímo kurz zaměřený na koučing a mentoring zaměstnanců. Jako kurz ho pořádala firma Tutor, o které jsem si celou dobu myslela, že je jenom jednou z jazykových škol. Nadšeně jsem kamarádce svůj poklad ukázala. Ta ho z odborného hlediska schválila, takže jsem se na pondělní ráno vybavila vytisknutým informačním balíčkem.
V práci jsem se hned na ráno objednala k manažerce HR oddělení a na radu své domácí psycholožky jsem se rozhodla jednat naprosto na rovinu. Řekla jsem jí o svém problému a ještě než stačila cokoliv říct, jsem jí navrhla i řešení. Ať mě v rámci firmy přihlásí na kurz koučingu! Složitý problém – jednoduché řešení. Věděla jsem, že hraji vabang. Buď vyhraju, anebo jsem bez práce. A světe div se, byla jsem vítěz. Dokonce jsem dostala pochvalu za to, že dokážu věci řešit přímo a rovně a že kurz koučingu budu výborný nápad nejenom pro mě, ale i pro jiné kolegy, kteří pod sebou mají některou z výkonných skupin. Takže můj příběh má opravdový happy end. Kurz proběhl zábavnou formou a přesně podle mých představ. Všechny situace, problémy, komunikační trable jsme si vyzkoušeli na místě a s pomocí lektora. Vím tak, že vedení týmu není jenom jednostranná záležitost, ale že je vždy o dvou hráčích. Proto už se nebojím momentu, kdy budu muset za někým ze svého týmu jít a říct, že mám jinou představu o způsobu řešení určitých problémů, protože vím, že i já se od mých kolegů a z jejich zkušeností (kterých jsem se předtím tolik bála) můžu učit a nemusím se skrývat za maskou mladé přísné „šéfové“. A protože ke správnému happy endu patří i poučení, tak tady jedno je: vždycky se vyplácí řešit problémy zpříma a na rovinu. A na to, žádný kurz koučingu není potřeba…