Jak vypadají skutečné prodejní dovednosti?
Neznám člověka, který by byl nadšený tím, když mu v tu nejnevhodnější chvíli zazvoní telefon a na druhé straně linky se ozve cizí hlas, který se Vás ptá, jestli náhodou nepotřebujete změnit tarif. A Vy vlastně ani nestíháte odpovědět, protože na odpověď se v tomhle případě nečeká, a najednou slyšíte jaké výhody má to či ono, a jak báječně ušetříte, a jak budete mnohem šťastnější a díky tarifu se Vám div nezmění celý život k lepšímu. Tyhle telefonáty mi absolutně ježí srst a myslím, že nejsem sama. Chápu, že prodávat se nějak musí a každý si musíme vydělat na své živobytí, ale tenhle způsob prodeje mi skutečně občas leze krkem. Proto jsem byla naprosto šokovaná, když mi moje druhá polovička domácnosti oznámila, že se v práci hodlá zúčastnit kurzu prodejních dovedností. Okamžitě jsem zbystřila svou pozornost a dala se na rozmlouvání, že takovéhle postupy rozhodně nikomu příjemné nejsou, a ať se na nějaký kurz vybodne, že ty nervy na obou stranách drátu za to nestojí. Na to mě můj přítel ujistil, že on se ale žádným těmhle telefonním metodám nehodlá přiučovat, protože se jedná o seriózní kurz prodeje pořádaný skutečnou a zavedenou firmou Tutor. Radši jsem si všechno na internetu vyhledala, jestli se náhodou někdo nesnaží toho mého moulu napálit a oddychla si. Všechno sedělo a navíc to podle popisu vůbec nevypadalo zle. Spadl mi kámen ze srdce a s klidným vědomím, že se z mého muže nestane otrava první kategorie, jsem šla spát.
Druhý den začal naprosto krásným počasím. Všechno klapalo. Káva chutnala, snídaně se stihla, sprcha též. Obléct se mi povedlo v nečekaně rychlém čase (ani jsem se znovu nepřevlékala nespokojeností) a vyrazila jsem do pracovního procesu s mírným náskokem. Jestliže Váš den začne až takhle podezřele dobře, pak je jasné, že se něco prostě musí zhatit. A taky že ano. Můj mírný časový náskok byl smazán už na zastávce tramvaje, kde ke mně přistoupil mladý chlapec v kvádru a téměř bez pozdravení mi začal nabízet novou bankovní kartu a bankovní účet. Naprosto konsternovaně jsem na něj zírala a říkala si, že tenhle pán jistě žádný kurz prodejních dovedností nemá. Jinak by totiž skutečně alespoň pozdravil, za druhé by šel dělat serióznější typ prodeje a za třetí by si nevybral už podle intuice mě. Snažila jsem se být co nejtrpělivější a počkat si na oment, kdy se pokusí se nadechnout. V tu chvíli jsem mu řekla, že mu děkuji, ale že skutečně nemám zájem o změnu banky ani nic jiného. „Ale nemusíte měnit banku, můžete mít přece dva účty, což pro Vás znamená, že…“ Opět jsem poděkovala a řekla, že dva účty mít nechci, že mi stačí jeden. „Ale to je ohromná škoda pro Vaše finance…“ Měla jsem sto chutí mu říct, že je škoda mého času se s ním bavit, což jsem ani nestihla. Vysvobodil mě autobus, do kterého jsem rychle s rozloučením hupsla. Teprve následně mi došlo, že jsem nastoupila do autobusu, který bohužel zabočoval mimo moji trasu, takže jsem do práce přišla o to déle. A naprosto naštvaná.
Během dopoledne, kdy jsem si na chování prodejce postěžovala kolegyni, jsem se uklidnila a pomalu získávala zpátky dobrou náladu. Předpokládám, že to muselo být ve chvíli, kdy mi endorfiny začaly lézt nahoru, kdy zazvonil telefon. Jsem zvyklá, že někteří klienti volají z neznámých čísel, proto jsem telefon zvedla, představila se a pozdravila. „Nepřevoláváte ten tarif?“ ozval se ženský hlas. „Cože?“ zpočátku jsem vůbec nechápala. „No jestli ho nepřevoláváte?“ znovu ona. „Cože, prosím? Já Vám vůbec nerozumím, co chcete?“ opět já, „Ježiš, no jestli nepřevoláváte tarif, na mobilu přece.“ Áha, takže další nevzdělanec v oblasti prodejních dovedností. Začínala jsem mít těhle hulvátských prodejců po krk. Proto jsem se nebála a slečny nebo paní se dotázala, jak dlouho tuhle práci dělá. Absolutně nechápala, proč se jí ptám. Zvolila jsem její taktiku a opět jsem položila svoji otázku. Zase nepochopení. Zase otázka, a pak odpověď. „Druhým rokem.“ „A to Vás nikdo nenaučil za tu dobu alespoň pozdravit?“ zněla má jednoduchá otázka. A na tak jednoduchou otázku nastalo hrozné ticho a představte si – ona osoba položila sluchátko! Tak za tuhle prodejní spíše ne-dovednost, ji asi nikdo příliš nepochválí. Měla jsem toho už po krk a říkala jsem si, že už mě snad nic dalšího ten den potkat nemůže.
Přijížděla jsem domů a těšila se, až svoje zážitky vysypu příteli do klína s tím, aby mi řekl, jak je možné, že někdo takový, s takovým příšerným přístupem, může pro někoho jiného pracovat. Jak si jen lidi můžou někoho takového najmout. Proč je tedy alespoň taky nějak v prodeji neproškolí. Zamyšlená nad touhle otázkou jsem přicházela ke vchodovým dveřím, když za sebou slyším. „Slečno, slečno, počkejte.“ Otočím se tedy, abych zjistila, jestli to volání skutečně směřuje ke mně. Ve tmě vidím postavu, jak ke mně běží a nese nějaké desky! „Já jenom, že tady dělám takovej dotazník.“ Říká ten nešťastník. V ten moment jsem musela i ve tmě zčervenat vzteky jako rajče a najednou to přišlo. Bouchla jsem. „No to snad nemyslíte vážně. Takže Vy prostě nikdo jako zdravit nebudete. Nejenom, že mi kradete čas, ale ani nejste slušně vychovaný. Podívejte se na sebe, co myslíte, že jako děláte. Že si ke mně jen tak přiskočíte a začnete do mě něco hučet? Tak to už ne!“ Najednou vidím, že se dotyčná osoba jakoby přede mnou zmenšuje a já si uvědomila, jakou hrůzu musím pouštět. A ejhle, moje do ruda zkrvavené oči prozírají a já před sebou poznávám sousedovic synka, který se mě chtěl zeptat jenom na dotazník, jestli se bojím, když sama chodím večer pozdě z práce za tmy, a jestli používám nějaké ochranné pomůcky. Prý je to úkol do školy. Myslela jsem, že se propadnu hanbou. Okamžitě jsem se začala omlouvat, a když jsem vytahovala pepřový sprej, bála jsem se, aby si chudáček nemyslel, že ho na něj hodlám i použít.
Prodejci a jejich dovednosti/nedovednosti nade mnou prostě a jednoduše zvítězili. Od té doby se snažím každému už z dálky vyhýbat, a pokud mě osloví, bez váhání odmítám a často i odcházím druhým směrem. Přece si kvůli nim nenechám dát nálepku čarodějnice, co straší malé děti.