Jak vypadá skutečná schopnost komunikace?
13. 8. 2010
Ačkoliv se může zdát, že většina z nás se naučila mluvit a je tedy schopná běžné komunikace, zjistila jsem, že ne vždy se to platí. Myslím, že zásadním předpokladem toho, abyste získali práci je, že umíte mluvit, jste schopní komunikace. Vždyť je to předpoklad i toho, abyste vůbec mohli nastoupit do mateřské školky. Proto nechápu, jak to, že někteří z mých kolegů v práci, kteří například vládnou komunikací i v mnoha jiných cizích jazycích, nejsou schopni vykomunikovat některé jednoduché denní záležitosti. Proto jsem jako vedoucí personálního oddělení jedné menší rodinné firmy podnikající v oblasti léčiv rozhodla pro krok, který možná mnohým lidem může připadat naprosto nepochopitelný nebo zbytečný. Rozhodla jsem se přihlásit naše zaměstnance do kurzu komunikačních dovedností.
Kurz jsem vybrala u osvědčené vzdělávací společnosti Tutor. Ostatně není ani mnoho dalších firem, které by mysleli na tak základní věc nezbytnou pro úspěšné fungování podnikání. Je totiž zásadní, zda umíte s lidmi komunikovat tak, jak si situace žádá. Každý jsme jiný a každý klient proto vyžaduje svůj specifický přístup. Zároveň tak ale v práci mezi kolegy. Je nutné si umět říci, co je pro nás nezbytné, co je dobré odložit, co je vhodné zlepšit nebo naopak na chvíli odložit k ledu. Jak v práci, tak v životě je někdy obtížné říkat určité věci, mluvit pravdu nebo vyslovit svůj názor, přání nebo stížnost. Bez toho všeho nic v životě, ani v práci ale nefunguje. Proto se mi zdá mnohem lepší se takovéhle těžké a často nepříjemné práci naučit a udělat si ji snazší, nežli se ji vyhýbat a stále narážet na zeď vlastní bezbrannosti.
Mnoho z mých kolegů si tak nemohlo například zvyknout na našeho nového vedoucího účetnictví, který nešel daleko pro ostřejší slovo, pokud se mu něco nelíbilo. Často se tak řešily stížnosti nebo šuškanda o tom, že se některé z madam slabší nátur urazily, když byly rázněji vyzvány k dodání údajů k uzávěrce včas. Naopak jiná kolegyně pro změnu trávila svůj pracovní čas vyprávěním a líčením svého ošklivého rozvodu. Jako ženy mi ji skutečně bylo líto, že si musí s dětmi procházet určitou nepříjemnou životní situací, na druhou stranu ale nelze svým rozvodem trávit pracovní čas po dobu tří měsíců. A co všechny ty porady, na kterých se své kolegy snažíte vyzvat k nějakým připomínkám, nápadům nebo návrhům a oni zarytě mlčí, zatímco na dámských záchodech a v kuchyňce to návrhy a připomínkami jenom vře? Neméně zajímavé je, že někteří spolupracovníci se dodnes před svými nadřízenými nejsou schopni konstruktivně „vymáčknout“ ohledně svých přání na povýšení, změnu pracovních podmínek nebo snaze si trochu finančně přilepšit. A třeba zrovna oni na to mají mít nárok a jsou jenom svými nadřízenými přehlíženi, anebo o sobě nemají reálné představy, ale pak se zbytečně cítí být podceňováni a jejich pracovní výkon tomu odpovídá. O tom všem totiž komunikace ve firmě může být, a je.
Nestojím proto na žádné straně. Straně šéfa ani podřízeného, staršího ani mladšího, s titulem ani bez titulu. Právě to je součástí komunikace. Umět vyslechnout obě strany. Umět se společně domluvit. Umět si utvořit objektivní názor. Umět svůj subjektivní pohled vhodně formulovat. Nejsme roboti, jsme lidi. I my máme své špatné dny, kdy stěží ráno vstaneme z postele a nikam se nám nechce. Nechce se nám mluvit, nechce se nám se smát. To ale neznamená, že nemůžeme přijít do práce a slušně pozdravit. Popřát dobrý den a dát druhému šanci mi můj špatný den zlepšit a třeba nakonec ten dobrý den mít. To všechno je komunikace. A takovéto komunikaci se učíme celý život. Ať už ve školce, ve škole, na univerzitě, stejně tak v práci, v kruhu přátel i v rodině. Komunikace není prosté mluvení. Komunikace není jen o hlasivkách, vzduchu a artikulaci. Komunikace je o artikulaci myšlenek a empatického chování. A to už je umění, které není vlastní každému.