Jak správně vybrat nového zaměstnance během pohovoru?
Vybrat nového kolegu, to nikdy není lehká záležitost. Kdo z vás to zkusil, jistě mi dá za pravdu. Tenhle výběrový proces totiž v sobě skrývá hned několik možných nástrah. A tím myslím nástrahy všeobecně známé, které se týkají toho, kdo se o danou pozici uchází, tak toho, nebo těch, kteří někoho vybírají. Vlastně dnes, po tom, co jsme si vyzkoušela obě pozice nevím, jaká je horší. Protože žádná prostě není dobrá.
Když se chcete o práci ucházet, tak mezi ty nejhorší nástrahy patříte vy sami. Ano, vy sami. Tím totiž myslím ten příšerný pocit, který se člověka v panice zmocňuje z toho, že bude posuzován dalšími lidmi. Musíte vypadat co nejlépe, potit se co nejméně, usmívat se tak akorát (aby to nebylo příliš jako, nic si z toho nedělám, ani málo jako jsem hrozný suchar, neber mě). Navíc je jasné, že vám nemusí hned všechny otázky sedět, takže hlavní je nepodléhat stresu a vždycky se snažit nějak odpovědět. Odpověď ale musí být zároveň co nejvíc inteligentní, nebo alespoň srozumitelná. S tím souvisí další věc. Musíte být totiž taky schopní mluvit bez koktání, zřetelně vyslovovat a nepoužívat žádná cizí slova, co byste neznali. Což se snadno řekne, ale často špatně dělá, protože přece jen slova jako „determinující“ nebo „dialektický“ prostě dobře zní. Jenže, cílem tohohle krátkého článečku nemá být, jak vás připravit na úspěšné složení pohovoru, ale podívat se na druhou stranu barikády, na kterou se často zapomíná. tedy na toho, kdo pohovor vede, kdo rozhoduje, a kdo přihlíží.
Poslední věta může být dost nejednoznačná. Ne vždy totiž platí, že ten, kdo pohovor vede, taky rozhoduje a taky tomu všemu přihlíží. Pohovor se totiž většinou děje v zastoupení více lidí na straně zaměstnavatele. Asi proto, abyste účastníkovi zčásti udělali ještě větší stres, ale hlavně abyste se ujistili, že vše proběhlo v rámci slušného chování a zejména, měli jste možnost konfrontovat své názory ohledně uchazeče. Přece jenom více očí, více vidí. Avšak, a to je právě první nástrahou výběru zaměstnanců, ne vždy to oči vidí stejně a někdy se dokonce zdá, že jedny z těch očí asi potřebují brýle. Téměř každý totiž máme ten svůj vytříbený „čuch na lidi“, který během pohovoru nejlépe využijeme. Bohužel, každý ten nos máme trochu jiný, a proto není nouze o mnohdy nepříjemné názorově přestřelky ohledně osobnosti kandidáta, jeho společenského vystupování a reakcí na otázky. A tak se dostáváme k problému číslo dvě, kterým je mnohdy těžce rozhodnutelný problém. Tím je otázka, zda je důležitější dát na vzdělávání, diplomy a certifikáty uchazeče nebo na jeho vystupování a příjemné chování. Co naděláte s tím, když na vás někdo působí naprosto chladně a uzavřeně, přestože má výborné vzdělání? Musíte úplně ignorovat pocity jistých sympatií? Toho, jak by mohl daný člověk zapadnout do pracovního kolektivu, zda má elán a energii, která může pomoct při řešení problémů? Posledním zásadním problémem během výběrového řízení podle mě je to, jakým způsobem ho přesně vést. Někomu totiž nemusí přijít úplně v pořádku odpovídat na otázky typu, kolik času trávíte s rodinou, když jste stále v práci, nehrozí vám rozpad manželství a následný stres v práci, který negativně ovlivní váš výkon? Ano, i takovéhle otázky se mohou objevit u pohovoru. Jak na tuhle osobní otázku ale zareagovat, když s ní nesouhlasíte, ale jste přísedícím a otázka už byla položena. Tváře uchazeče zčervenaly, čelo se opotilo a vy se snažíte nějak trapnou situaci zachránit. Bohužel danému uchazeči nemůžete vysvětlit, že spíše vaše kolegyně, která otázku položila, má tento problém, protože její muž už jaksi nechce být na mateřské dovolené, a tak si tato dáma své trable bere do práce. Nejraději byste tedy položili otázku: Budete si tahat osobní problémy do práce, budete jako tahle kolegyně? Ale samozřejmě že opět nemůžete. Prostor na otázky během výběrového řízení je přece jenom určitým způsobem omezený a někdy mám pocit, že právě na to, na co bych se nejraději zeptala a co by o osobě daného uchazeče něco řeklo, je to, na co se zeptat v rámci slušnosti nemohu.
Tak se nám tedy stalo, že v rámci těchto tří problémů jsme během výběrového řízení do firmy přijali člověka, na kterém se dodnes neshodneme, zda měl být přijat či ne. Dodnes totiž jeho pracovní výkon vidíme zcela odlišně, stejně jak se nám vše okolo něj jevilo již při přijímacím pohovoru. Snad i z části proto, abychom nakonec ukázali svoji pravdu, se k danému kolegovi chováme odlišným způsobem a volíme takovou strategii komunikace, aby „náš tip“ na něj skutečně vyšel. Zároveň se nám za ty roky podařilo přijmout kolegyni, která je sice skvěle intelektuálně vybavená, ale cokoliv jako intelekt emocionální ji chybí. Práce s ní tak někdy bývá skutečně složitá, protože nechápe, že je vhodné k určitým klientům volit jiný přístup, jiné způsoby domluvy. Tady narazíte na zeď. Ke všem stejně, naprosto racionálně a bez omluvy. Umřel ti pes? – Kolik stál veterinář? Po této zkušenosti jsme tedy nabrali pracovní sílu, kolegu, který byl ohromně přátelský, s lidmi to uměl, měl drajv a dobrou náladu. Jenže místo práce se mnohdy pro změnu zaobíral bavením kanceláře vtipy nebo řešením manželských a partnerských problémů svých kolegyň. Dlouho jsme si tak říkali, že asi nejde najít dokonalého uchazeče, který by vyhovoval všem našim požadavkům. Že je nemožné se shodnout o kvalitách člověka. Dlouho nám totiž trvalo, než jsme pochopili, že chyba může být na naší straně vysílače.
Po prázdninové dovolené na mě totiž čekalo nemilé překvapení. Pár kolegů se rozhodlo odejít – jeden z osobních důvodů, kolegyně na mateřskou dovolenou a kolega dostal lepší nabídku. Jedno z důležitých oddělení firmy nám tak začalo plavat na vodě. Bylo nutné někoho rychle vybrat a na druhou stranu to chtělo někoho, kdo pochopí rychle svou práci, protože nebude téměř nikdo, kdo by měl čas jej zaučit. Dali jsme tedy o volné pozici info do příslušných kanálů. Na první den jsme se všichni připravili a říkali si, že tentokrát se všechno musí povést. Na konci dne jsme byli naprosto otrávení, protože jsme se opět nemohli shodnout, opět padla otázka, se kterou jsem absolutně nesouhlasila, že by měla padnout a naše společná strategie, jak vést pohovor byla na bodu nula. Druhý den pohovorů jsem se proto jednoho z uchazečů zeptala na to, jak by potenciální situaci neshody a nejednoty řešil (přičemž ta naše byla reálná). Seděl tam takový mladý kluk, těsně po škole, vypadal jako „ucho“ a vypadlo z něj: „Nechal bych se to naučit.“ Jak jednoduché! A jak těžké to přijmout. V práci jsem tedy zadala asistence úkol, aby mi sehnala některé publikace o vedení pohovoru. Kromě publikací, které jsem měla odpoledne na stole, jsem tam měla i vytištěné webové stránky s informaci o firemním semináři firmy Tutor přímo zaměřeném na to, jak dobře umět vést přijímací pohovor. Byla jsem nadšená. Ani jsem netušila, že něco takového existuje. Hned jsem naši firmu a své kolegy přihlásila a mladé „ucho“ přijala. Protože nikdy není pozdě učit se novým věcem.
Nakonec jsem „ucho“, jak jsem mu soukromě začala říkat, vzala na seminář sebou. Ukázal se jako rozený talent pro vedení pohovoru. Citlivý, pohotový, ale přitom dobře věděl, co chce. Dnes tedy pohovory ve firmě, ačkoliv jeden z nejmladších vede on a my jej doplňujeme. Mám z toho radost, protože to byl jediný pohovor, nad kterým jsme se dokázali společně shodnout. „Ucho“ byl vzdělaný, milý a měl otevřenou mysl. A vypadá to, že na taková šikovná „ucha“ jako je on, má skutečně šťastnou ruku.