Jak se tvoří rozpočet, domácí i ten firemní…
Po několika letech strávených za stolem firemní účetní jsem se téměř cítila dotčená, když jsem byla naši firmou poslána na školení společnosti Tutor zabývající se tvorbou rozpočtu firmy a jejích jednotlivých oddělení. Musím však přiznat, že ačkoliv jsem se zpočátku představě toho, že mě, čtyřicetiletou ženskou, bude někdo znovu posílat do školních lavic, vehementně bránila, školení dopadlo nad moje očekávání. Přestože svoji profesi vykonávám již nějaký ten pátek, dozvěděla jsem se o několika nových modernějších postupech práce, získala zajímavou inspiraci ohledně zrychlení pracovního tempa a hlavně nové informace o trendech ve vedení hlavního účetnictví firmy, ačkoliv bych původně neřekla, že i v této naší oblasti se nějaké „trendy“ mohou dít. Posléze jsme společně s mojí kolegyní získané informace a zážitky ze školení probíraly a ona si posteskla, jak skvělé by to bylo, kdyby existoval i nějaký kurz, který by učil tvořit dokonalý rozpočet pro domácnost s dvěma dospívajícími dětmi. Na to jsem pro ni měla jednu radu, o kterou bych se s Vámi teď chtěla podělit. Kdo má děti malé, ať čte dál a zapřemýšlí se nad tím, zda chce, aby jeho děti kdy vyrostly. Kdo má doma dva puberťáky, ať se nechá třeba inspirovat a kdo má děti již odrostlé, ať snad s úsměvem zavzpomíná.
V naší domácnosti s dvěma běžnými příjmy se necítíme být nikterak chudí, ani bohatí. Myslím, že naše rodina by se dala označit za rodinu střední třídy, přičemž doma víme, že peníze nerostou na stromě, a tak jsem se vždy, natož jako účetní, snažila vytvořit rozpočet domácnosti takový, abychom mohli dosáhnout na vše, co bylo zrovna potřeba. Dokud byly děti malé, o tom, co zrovna skutečně potřebují, jsme rozhodovali sami s manželem. Samozřejmě vždy existovaly peníze mimo hlavní výdeje, které patřili na dětské hračky nebo dobroty a drobnosti, které děti potěšily. I dětská duše někdy touží po věcech, které nemůže nikdy mít, a tak jsem asi jako každá maminka zažila období vzdoru dítěte a scény před výlohou hračkářství, kdy naše dcera tuhle Barbie prostě musela mít. Děti však mají tu báječnou vlastnost, že docela rychle zapomínají. Což se ovšem o těch větších říci nedá.
Když obě mé děti, starší syn i dcera začali chodit do školy, točil se rozpočet zejména kolem výdajů na školní pomůcky, školní jídelnu družinu a spoustu kroužků, které děti navštěvovaly. Z počátku bylo kroužků, na které naše děti chodily, požehnaně. Postupně se začaly selektovat, až náš syn zakotvil u několika sportů, zejména hokeje a dcera pak u kroužků uměleckého a hudebního zaměření. V době, kdy děti chodily do školy, se ještě tolik nedalo na to, aby se vzájemně děti porovnávaly v tom, kdo má lepší mobil, kdo má lepší támhleto nebo ono. Časy byly trošku jiné a rozdíly, které dnes mezi dětmi vlastnění nejmodernější techniky nebo značkového oblečení dělá, se tolik ještě nerozmáhalo. Vždycky se objevila nějaká věc či hračka (pamatuji Tamagotchi), které mělo některé z dětí dříve a ostatní za ně doma u rodičů orodovaly dnem i nocí. O to pernější chvíle pro náš rozpočet přišly se skutečným dospíváním našich dětí.
S dvěma puberťáky doma je totiž mnohem těžší přizpůsobit rozpočet všem jejich potřebám. Hlavním problémem pak ale je, že ne všechny potřeby, které vaše velké dítě má, považujete za skutečné potřeby i vy sama. Asi nejvíce peněz v době dospívání tak spolykalo oblečení dětí. Syn se, jak jinak, než shlédnul ve všech vytahaných, „skejťáckých“ mikinách a kalhotách, které aby byly doopravdy „cool“, musí být z toho nejdražšího speciálního obchodu, kde se všechny tyhle o dvě velikosti větší věci prodávají. Do toho všeho peníze na hokej, ze kterého se stal hlavní zájem (větší než škola) a zjistila jsem, že ačkoliv se nám s manželem za jistou dobu zvednul plat, potřebovala bych přidávat každý měsíc. U dcery v době dospívání spoustu peněz odpadlo za všechny kroužky, které přestala navštěvovat, protože považovala za mnohem větší zábavu vysedávat před zastávkou na lavičce se svými spolužáky a spolužačkami. Jediný kroužek, který si nechala, pak byl aerobic, na který prý chodí proto, aby „byla hubená“. To bych raději dělala dvě práce najednou, abych všechno školné zaplatila, než vidět svou dceru válející se znuděně po všech veřejných prostranstvích našeho malého města. Nárůst výdajů našeho rozpočtu jsme ale naopak zaznamenali za veškerou kosmetiku a oblečení. Vždyť vyjít nenalíčená s odpadkovým košem a v teplákách je hřích! Co kdyby asi naši holku chytla „módní policie“! Často jsem nad tímhle přístupem kroutila hlavou, ale chápala jsem, že ženská se holt chce líbit v každém věku, a že jsem asi také nebyla jiná. Co však náš rozpočet zasáhlo nejvíce, byly ale požadavky našich dětí na kapesné. Naše rodičovské představy o tom, co je potřeba si kupovat a za co utrácet, se naprosto lišily od představ obou našich dětí. Že je potřeba mít na „kafe“ mi od šestnáctileté dcery vyrazilo dech. Copak se v šestnácti tak často vysedává po kavárnách? Samozřejmě jsem podle oblečení a dechu občas poznala, že naše mladá dáma experimentuje s tím stát se, nebo nestát se kuřačkou, a tak se mi naprosto příčila představa, že peníze, které od nás dostane, utrácí také za cigarety. Požádala jsem proto své děti, aby mi přesně na jeden týden zaznamenaly, co si kde koupily a udělaly si samy rozpočet na týden.
Oba, dcera i syn, mě nakonec mile překvapili svou upřímností, protože sepsali skutečně všechno, co si koupili, a dodrželi tak to, o co jsem je žádala. Dcera přiznala jedny cigarety a syn se nebál napsat potřeby svých milostných dobrodružství. Společně jsme si pak nad dané soupisy sedli a já si připravila také svůj rozpočet, aby viděli, co mě a jejich otce chod naší domácnosti stojí. Vypadali skutečně překvapeně a naše sezení nakonec vedlo k dohodě, že si oba najdou brigádu tak, aby byly schopní si pokrýt ony potřeby „navíc“ a vytvořili se tak svoje vlastní malé hospodářství. Musím říct, že mého kroku nebudu nikdy litovat a všem maminkám puberťáků bych tuhle rozpočtovou strategii jenom doporučila. Vložte ve své děti a jejich počtářské schopnosti trochu důvěry. Oni to ocení a možná Vás ještě sami překvapí. Ačkoliv je někdy doba dospívaní těžká pro obě strany, nakonec je to přece jenom „dospívání“, tedy stávání se dospělými. Proto věřte, že v nich ten dospělák a rozumný přístup, někde, zatím občas dost hluboko, je.