Jako nadšená, čerstvě vystudovaná absolventka personalistiky jsem do svého prvního zaměstnání v HR oddělení jedné nejmenované personální agentury, vstupovala plná elánu a nezkalených ideálů. Práce mě bavila, na finanční stránku jsem si jako začátečník v oboru stěžovat nemohla a moje představa o budoucnosti ve firmě byla růžová. Viděla jsem před sebou tým mladých, stejně pozitivních lidí, pracujících naplno a mající z práce radost. Což o to, v práci jsem narazila na mladé, veskrze pozitivní (nikdo o sebevraždě neuvažoval) tým spolupracovníků, ale to hlavní, co mi mé iluze během pár prvních týdnů vzalo, bylo to, co na první pohled úplně jasně vidět není. Totiž jejich zákulisní chování neboli odborně řečeno jejich firemní kultura za dveřmi kanceláře.
Na první pohled nikdy nepoznáte, jak se člověk chová takzvaně na jevišti. Tedy, jak vystupuje, pokud jedná s klientem, nebo pokud sedí na poradě s dalšími kolegy. To, jak ale vypadá jeho pracovní stůl, jeho stravovací návyky nebo chování během pracovních přestávek, zůstává povětšinou hluboko skryto.
První dny v práci se jevily jako pracovní ráj na zemi. Všichni na mě byli milí, nabízeli mi pomoc na každém kroku a úsměvy jenom sršeli. Chápu, že se každý nový člen časem okouká, a tak i pomalu veškeré dvořivosti začaly opadávat a dostala jsem do běžného pracovního tempa. Občas plného stresu a nervozity, jindy poklidně plynoucího. Co však moje školní ideály zválcovalo, bylo chování některých mých kolegů během jejich každodenních osobních rutin.
Představte si, že svůj obrovský pracovní stůl sdílíte s osobou opačného pohlaví (tedy mužem) sedícím na opačné straně stolu tak, že vám špičky jeho nemytých bot v každé volnější chvilce, hledí přímo do očí. Můžete si tak vychutnat detailní pohled na to, do čeho všeho je možné v pražských ulicích šlápnout nebo kudy zrovna dnes vedla kolegova cesta do práce. Je tak možné odhalit na podrážce zelené skvrny, to když šel někde po zbytku zeleně, co se ve městě ještě vyskytuje. Nebo se podíváte face to face zbytkům žvýkačky, kterou někdo odhodil na zem. Také se můžete střetnout s některým z papírových zbytků přilepených na tuto žvýkačku. Tak jsem například jednou zjistila, kde můj kolega obědval, protože si nesl logo jídelní firmy z ubrousku na botě. Jakožto slušně vychované děvče, které s ním musí sdílet stůl, jsem ho proto poprosila o to, aby si nohy natahoval někde trošku jinde, nežli na mých pracovních dokumentech. Dostalo se mi zabrblání, že tedy ano, že se nohy budou dávat trochu jinam. Načež si můj milý kolega začal dávat nohy na stůl pokaždé, když jsem u našeho stolu neseděla. Viděla jsem tedy, jak dál jeho dlouhé nohy leží na mých srovnaných podkladech ve chvílích, kdy jsem se vracela od kopírky, dříve z oběda nebo si došla pro kávu. Kolega měl asi obrovskou radost nad tím, jak inteligentní zvolil strategii – strategii pětiletého dítěte (mám neteř pět let starou a obávám se, že jsem jí tímto mohla ublížit…). Nohy na stole – firemní kultura domácího povaleče!
Další z firemně kulturních vložek pak velice rád předvádí i jiný z našich mužských spolupracovníků. Tím jest pojídání svačin. Proti svačinám absolutně nic nemám. Vždyť díky lékařské osvětě dnes již skoro každý ví, že nejlépe je jíst pětkrát denně, což vám zajistí právě spotřeba svačinového materiálu. Jenomže, podle mého, by se měla zavést taktéž osvěta na to, jak tento svačinový rituál konzumovat. Naivně jsem si myslela, že sekané konzumované přímo z umaštěného papírového obalu už odzvonilo. Jak hloupá jsem byla! Kolega se totiž přímo vyžívá v nakupování svačin, které jsou mastné a zabalené do neforemných papírových obalů, které se posléze válí všude po kanceláři. Na mastný obal tak lze narazit u dveří na toaletu, kde jaksi někdo nestrefil do odpadkového koše. Oblíbené místo nálezu mastného papíru je také u kopírky, kde jsou koše určené pouze na vyhazování papíru. Kolega si asi bohužel myslí, že je koš určený i na mastný jídelní papír. Kromě těchto frekventovaných míst, kde na inkriminované „mastňáky“ narazíte, se však můžete setkat s mnohem horšími věcmi, a to jsou jejich následky. Následky „mastňáků“ pak myslím mastné otisky prstů na dokumentech, které vám kolega iniciativně vyndává z faxu, podává vám je či přináší obálku s dopisem. Zmíněné dokumenty pak vypadají fantasticky během pracovní schůzky, kdy je vytáhnete před klientem a hodláte mu na nich ukazovat určité údaje.
Ale abych nevypadala příliš zaujatě vůči mužské populaci naší firmy, uvedu příklad jedné z mých kolegyň, která sice sedět u stolu i jíst umí velmi pěkně a decentně, avšak její milostný život rozhodně pod pokličkou a decentně na pracovišti neprožívá. Každá její schůzka, rande, druhé rande, třetí rozchodové rande, jsou tématy, které si během jakékoliv minutky ve dvou nedokáže nechat pro sebe. Chvíle, kdy ji potkáte v kuchyňce se tak mění na utěšovatelskou terapii a jako firemně kulturní časopis by se jevil naplňovat všechny její ideály časopis Cosmopolitan neboli bible pro nezadané fashion ženy. Hledáte tak papíry k poradě a narazíte na ofocené stránky o vztazích. Potřebujete informaci o životopise uchazeče a dostanete informaci o tom, kdy se naposledy vážila a jaký byl výsledek. Chcete chvilku klidu na dámské toaletě a vedle z kabinky se ozve: „Andy, jsi tu?!“ Naši milí profesoři, tolik nám vštěpující moudra o chování na pracovišti a kolektivní firemní kultuře vůbec, by se nejspíše místo obracení v hrobě do hrobu rovnou uložili.
Moje samostatné první personální rozhodnutí proto bylo jasné. Naučit své kolegy sdílet s ostatním veřejný prostor v míře dostatečné pro vzájemné psychické a fyzické přežití. Vytvořila jsem tudíž jakýsi materiál, který ve zkratce a trefně shrnoval základní pravidla vzájemného přežití. Po tom, co jsem materiál nalezla vedle mastného papíru povalujíc se u koše na odpadky, jsem se jala být mnohem přímější. S vedením jsem probrala možnost zařídit pro naši firmu kurz firemního semináře zaměřený právě, a nečekaně, na oblast firemní kultury. Kurz jsem zařídila jakožto dvoudenní seminář s nácvikem praktických situací a dovedností u společnosti Tutor v centru Prahy. Nikdo se tak nebude vymlouvat, že to má z domova daleko a hlavně, ve středu města najdete jak dost kaváren pro seznámení či počtení si Cosmopolitanu, dost laviček, na které složit a natáhnout si své nohy a dostatek obchodů z uzeninami, kde se vám dostane pochoutky do papírového obalu. Kurzu se samozřejmě budu účastnit také a skutečně do onoho šťastného květnového data nemůžu dospat.