Studium andragogiky aneb mohou i dospělí ve škole zlobit?
Když jsem se v průběhu posledního ročníku gymnázia rozhodovala, kam si podat během zimy přihlášku, táhlo mě to k tomu rozhodnout se pro učitelské povolání. Jenže, během celého svého studijního zápolení jsem vedla zájmové kroužky na místní základní škole a byla jsem si jistá ohledně dvou věcí: nechci učit malé děti a rozhodně nechci mít prozatím žádné děti! Co tedy s tím učením?
Dlouho jsem hledala v učitelských novinách nějakou spásnou radu ohledně toho, jak se rozhodnout. Nebyla jsem si totiž vůbec jistá, co jiného, kromě učení, by mi ale mohlo jít anebo alespoň trošku bavit. V jazycích jsem žádná velká hvězda nebyla a v technických předmětech jsem byla spíše už hvězda padlá, takže výběr pro mě nikterak široký nebyl. Ale má zkušenost s dětmi, která se dost blížila charakterizaci schizofrenní, mi ukazovala, že jakmile se dám na učitelské řemeslo, Bohnice express mě nemine. Rozhodla jsem se proto dojít si pro radu k naší školní výchovné poradkyni. Vůbec se mi do její kanceláře nechtělo. Většinou se u ní totiž řešily pouze kázeňské přestupky v tom lehčím případě, v tom horším pak různé kriminální přestupky nebo drogová dobrodružství. Musím přiznat, že jsem byla mile překvapená z té drobné osoby, která se mě okamžitě ujala a myslím, že i ona byla ráda, že za ní konečně někdo přišel s pozitivním problémem. Domluvily jsme se společně na schůzce, na které jsme probraly spoustu možných variant, kam se lze přihlásit na pedagogiku pro střední a dokonce i vyšší odborné školy. Pak mi ale navrhla ještě jednu, pro mě zcela novou možnost, a to jít studovat andragogiku. Andragogiku? Vždyť jsem ani neznala to slovo, natož to jít za půl roku studovat jako obor. A vlastně se na něj vůbec dostat!
Jakmile jsem se ale o andragogice neboli vzdělávání dospělých dozvěděla víc, byla jsem přesvědčená, že tohle je přesně obor pro mě. Žádní malí rošťáci, kteří se jednou tváří jako největší andílci pod sluncem a podruhé se téměř neuškrtí navzájem. Představa učení dospělých, vyzrálých osob, které o váš čas a snahu skutečně stojí, ví, jak se chovat a co pro zisk svého cíle dělat, mě naprosto nadchla. Teď jenom se tam dostat. A protože se andragogika ještě nedá studovat na všech univerzitách v Čechách, vybrala jsem si nejbližší místo, a to filosofickou fakultu UK. Slečně poradkyně mi pomohla také s přípravou na přijímací zkoušky, kdy mi doporučila přihlásit se na speciální přípravné kurzy, které se budou věnovat právě pouze oboru andragogiky. Společně jsme pak vybraly přípravné kurzy andragogiky u společnosti Tutor, které kdysi sama naše slečna poradkyně, a to v oboru speciální pedagogika, navštěvovala. Na oplátku jsem ji mohla pomoci i já, a to tím, že jsem u všech svých spolužáků rozhlásila, že výchovná poradkyně tu není jenom pro to, aby naším studijním cílem bylo nepotkat se s ní, ale že naopak dokáže skvěle poradit a pomoct s jakýmkoliv studijním i nestudijním problémem (nakonec jsme se totiž výborně spřátelili a já se mohla vypovídat i objektivní třetí straně ohledně některých ryze soukromých záležitostí).
Nakonec jsem přemluvila také kamarádku, která se hlásila na psychologii, abychom na přípravné kurzy do Prahy dojížděly spolu, samozřejmě každá na svůj obor. Cesty tak byly příjemné a motivace pro to nevynechat ani jednu ze sobot velká. Přípravné kurzy mi daly obrovské penzum nových informací, a to nejenom, co se andragogiky týkalo. Seznámila jsem se s jiným, vysokoškolským stylem vyučování, absolvovala přednášky o tématech, na které prostě a jednoduše na střední škole není čas ani prostor v osnovách a hlavně se setkala s odborníky z oboru, kteří sami andragogiku vystudovali a mohli mi přesně poradit, jak se na zkoušky připravit. Přijímací zkoušky jsem úspěšně složila a jsem za to velmi ráda, protože mě studium, možná proto, že jsem v prvním ročníku, ohromně baví a těším se, až brzy dojde na naši první praxi. Svůj článek proto píši pro všechny zájemce o pedagogické povolání, kteří si nejsou jisti tím, že je učení pro ně skutečně tou nejlepší volbou. O andragogice se toho stále v běžném povědomí veřejnosti moc neví, a proto jakýkoliv zapálený zájemce o tento úžasný obor, nebo ten, který ještě přesně v tom, koho chce učit a jak tápe, ať se rozhodně nebojí a o andragogice si něco více zjistí. Ačkoliv se říká, že právě děti jsou naší budoucností, a já s tímto tvrzením absolutně souhlasím, přece jenom jsme to my, a to ať jsme v jakémkoliv věku, kdo můžeme svou budoucnost ovlivnit. Tak proč ne zrovna v pozdním věku některým z rekvalifikačních kurzů, doděláním si požadovaného vzdělání, anebo některým z odborných kurzů prohlubující znalosti vlastního povolání? A právě k tomu všemu je andragogika a její studenti klíčem.