Proč studovat pedagogickou fakultu aneb každá úča není „blbá“
Stát se učitelkou na základní škole bylo mým snem už odmalička. Chápu, že se to mnohým může zdát jako poněkud podivný sen, chtít každý den bojovat s cizími dětmi o jejich vzdělání, ale nepamatuji si, že by mě kdy jiné povolání nadchlo stejně jako představa učení dětí. Učení jsem nikdy nechápala jako něco negativního, nějaké trápení se zlobivými dětmi, ale naopak jako zábavu a hlavně jako naprosto nestereotypní práci. Každý den se vám přece může přihodit zcela nová věc, protože děti předvídatelné rozhodně nejsou. A to, že některé z dětí takzvaně „zlobí“, je jasné a nikdy tomu ani jinak nebylo. Snad jsem měla štěstí na své vlastní paní učitelky, které mě vedly celou základní školu a následně na dobré profesory na gymnáziu. Z toho důvodu mě vždy ohromně rozčilovalo a rozčiluje i nyní, když lidé obecně rozumějí slovu učitelka jako něčemu pejorativnímu, téměř jako by pojmenování učitelka měla být nadávka nebo špatná nálepka. I to byl další důvod, proč jsem se rozhodla přihlásit na pedagogickou fakultu a zkusit své štěstí u přijímacích zkoušek. Za prvé jsem učit chtěla a za druhé jsem se hodlala stát tou nejlepší učitelkou, jakou si děti mohou přát a alespoň za sebe přispět k dobrému jménu učitelské profese.
Díky tomu, že jsem dopředu věděla, kam moje pomaturitní kroky povedou, jsem svoje studijní úsilí napínala již dopředu směrem ke studiu historie a českého jazyka. Přesně jsem věděla, co mě u přijímacích zkoušek bude čekat. Ačkoliv jsem doufala, že bych se na zkoušky dokázala připravit samostudiem, nechtěla jsem nic ponechat náhodě, a společně s kamarádkou/spolužačkou, jsme se přihlásily do přípravných kurzů ke společnosti Tutor. Docházení do přípravných lekcí se ukázalo jako velký přínos, protože každotýdenní snaha věnovaná pouze přijímacím zkouškám byla znát nejenom na výsledcích testů v průběhu kurzu, ale také na sebejistotě a klidu, který člověk s postupem času nabíral. Když se blížilo k přijímacím zkouškám, nervózní jsem byla, ale žádné hysterické kolapsy mi rozhodně nehrozily. Se sevřeným žaludkem jsem očekávala výsledky zkoušek a byla šťastná, když jsem se dozvěděla jejich pozitivní výsledek. Nastoupila jsem tedy na svůj vysněný obor a do studia se plnila s plnou vervou. Dopředu jsem věděla starou známou věc, a to fakt, že ke studiu pedagogické fakulty ve velké míře nastupují i studenti, kteří nemají v plánu se do budoucna učení věnovat vůbec a škola je jim pouze cestou k zisku diplomu. Nebo se nedostali na svůj prioritní obor a „peďák“ se jim stal záchranou. Proto, když jsme se začali jako spolužáci v ročníku poznávat blíže, zjistila jsem, jaké procento takovýchto „neučitelů“ existuje reálně a byla jsem překvapená. Bohužel nemile. Přes polovinu mých nových spolužáků nemělo vůbec v plánu se dětem věnovat a jen doufali, že pět let na fakultě přetrpí. Ta představa mě zamrzela, když jsem si uvědomila, jaké špatné zvěsti se o nekvalifikaci učitelů na základních školách šíří, a jak ti, kteří by mohli tuhle lavinu pomluv zastavit, o to absolutně nemají zájem. Jak se ale ukázalo, rozdíl mezi tím, kdo o pedagogickou dráhu měl skutečný zájem, a kdo jen na škole „přežíval“, vyplulo na povrch rázem.
První satisfakcí pro mne bylo, když jsme se jako učením nepolíbení studenti dostali k základům didaktiky. Moji milí spolužáci vůbec nevěděli, která „bije“. To, že učení má nějaký svůj systém a pravidla, aby bylo co nejefektivnější, jim přišlo jako zcela nová zpráva! V odborných předmětech tedy započalo všeobecné topení se a já si mnula ruce, protože díky přípravným kurzům jsem většinu základů didaktiky měla úspěšně za sebou, a mohla tak čerpat z toho, co jsem se naučila dříve. Na rozdíl od mých kolegů, kteří z metodiky vedení hodin měli hrůzu. A pak že „pěďák je brnkačka“. Myslím, že didaktika jim pěkně zabrnkala na nervy. Zásadnější chvílí, kdy jsem byla ráda, že „mlýny melou pomalu, ale jistě“, pro mne byla naše první školní praxe, kterou máme pouze pár týdnů za sebou. Již během přípravných kurzů jsme se učili prezentovat některá ze zadaných témat, umět si zpracovat výtahy a osnovy látky k probrání a hlavně, sami jsme si zkusili vlastní prezentační dovednosti. Našli jsme tak spoustu a spoustu mezer, na kterých jsme mohli od té doby pracovat. V den své první praxe jsem proto měla obrovský náskok díky své přípravě (další zbořený mýtus pro změnu o zbytečnosti přípravných kurzů na pedagogické obory: „Vždyť učit může každej!“) Možná byste nevěřili, ale děti rozhodně poznají toho, kdo o ně zájem má, učení ho baví a kdo si jde za nimi odškrtnout praxi v indexu, anebo se jich dokonce i bojí (skutečně jeden takový případ v ročníku máme). Pokud je člověk před svou první praxí nervózní a nejistý, děti mu v mnohém dokážou pomoci. Hlásí se, komunikují, a pokud trošku nedávají pozor a vy je umíte zaujmout, jsou jak beránci a hrozně jim to pálí. Jenomže jestliže stojíte před celou třídou předčasných puberťáků s tím, že ani vás moc nezajímá, co jim hodláte sdělit, anebo z nich máte respekt a strachujete se o to, kdy jeden z nich spustí lavinu anarchie a nezájmu o vás, dostanete přesně to, co bylo vaší noční můrou.
Proto píši tento článek v rámci semináře Etika učitelské profese s tím úmyslem, alespoň maličko pootevřít dvířka k diskusi o tom, proč by se mladí lidé měli stát učiteli, a proč by je mělo právě povolání pedagoga lákat. Pohled, který nám dnešní média o úloze učitele přinášejí, je velmi smutný, ale také v mnohém pravdivý. Ve školách dne opravdu fungují učitelé bez pedagogického vzdělání. Na druhou stranu však na školách pracují i pedagogové s přiměřeným vzděláním, kteří však o tom, jaké jsou moderní postupy učení a jací jsou vlastně jejich dnešní žáci a jejich svět, nemají téměř žádné povědomí. Můžeme tak dnes sledovat v některých případech až situace „šikany“ učitele ze strany žáků. Mým názorem však je, že pokud učitel skutečně své povolání vykonávat chce, má jej rád, je osobností, která dokáže žáky zaujmout, pak je pedagogické vzdělání nedílnou součástí jeho zájmů. Počínaje tak od přípravných kurzů na pedagogické fakulty, samotné vysokoškolské studium, praxi, vlastní výuku a různé specializované semináře (psychologické, pedagogické, sociální). Pokud totiž člověk učitelem chce být, pak se jím přirozeně a rád i naučí být.