Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přípravné kurzy na umělecké vysoké školy

 

Mám jednu výbornou přítelkyni. Je skvělá, opravdu. Vyrůstaly jsme spolu od malička, chodily jsme do stejné třídy na základní škole, a když jsme se pak každá skrze střední školu rozhodla vydat svou vlastní cestou, naše přátelství to nijak neovlivnilo. Nevídaly jsme se sice už denně jako předtím, ale stále jsme se scházely, kdykoliv to jen bylo možné.
Ona odešla na uměleckou střední školu do jiného města, kde si našla bydlení a několik nových kamarádů a já sice zůstala bydlet doma, ale do školy jsem musela dojíždět. Přiznávám, že zpočátku to bylo trochu krušné, asi jako každá radikálnější změna v životě mladého člověka, ale časem jsme si obě zvykly a stesky nad tím, jak rády bychom se vrátily zas na základní školu, brzy pominuly. Dokonce jsme zjistily, že jsme více než šťastné tak, jak to je.
Ty čtyři roky na střední škole uplynuly snad ještě rychleji než cokoliv předtím a my obě stály před vážným rozhodnutím: kam dál.
Neznám mnoho lidí, kteří by si v osmnácti letech byli naprosto jisti tím, co chtějí v životě dělat, kde vidí sami sebe třeba za takových deset let, a vlastně i tím, co od života celkově očekávají. Přiznám se, že ani já mezi ně nepatřím. Když už nebylo času nazbyt, a já musela v deváté třídě oznámit své jasné stanovisko, čili kam se budu dál ubírat, zvolila jsem gymnázium, což je vlastně synonymum pro střední školu bez zaměření a svým způsobem i pro jistý druh přípravy ke studiu na vysoké škole. Jednoduše jsem si nebyla jistá, co chci jednoho krásného dne dělat, a tak jsem zvolila tu možnost, která mi dávala ještě více prostoru a hlavně času pro další rozhodování.
Ne že by se mi to nelíbilo. Naopak. Gymnaziální léta jsem si opravdu užívala, a když pak opět nastala doba „vybírání budoucnosti“, byl pro mě výběr přeci jen snazší, protože jsem se znala daleko lépe než před čtyřmi roky a hlavně jsem se za tu dobu dokázala přirozeně specializovat na některé předměty, jejichž studiu na vysoké škole jsem uvažovala. Ale přestože mé přihlášky na vysoké školy byly už dávno podané, stín pochybnosti a otázky typu „chci tohle jednou skutečně dělat?“ mě neustále nahlodávaly.
Říkám to proto, že má kamarádka řešila přesný opak. Už od začátku, když nastupovala na střední školu, moc dobře věděla, že je to jen jakýsi „mezičlánek“ v její cestě. Taková menší příprava na to, co má přijít. Jejím snem byla snad už odjakživa vysoká umělecká škola.
Přihlášku měla vyřízenou s notným předstihem a na mou otázku, co si dala jako takzvanou „záchranou školu“ (ano, tuto otázku jsme skutečně řešili všichni a netřeba dodávat, že většinu z nás tahle „záchranná varianta“ skutečně spasila před ztrátou statutu studenta), reagovala s úsměvem, že nic takového nebude třeba, ona se na uměleckou VŠ přeci dostane. Vždyť kdo jiný by tam měl být než člověk, který si to přeje snad už od svých pěti let.
Musela jsem chtě nechtě uznat, že na jejím tvrzení něco bude. Záviděla jsme jí tu odhodlanost, která mi chyběla a upřímně, neuměla jsme si představit člověka, který by tam patřil víc než ona. Vlastně jsem ani nepochybovala o tom, že by jí to nevyšlo. A ona to evidentně cítila stejně, vůbec si takovou možnost nepřipouštěla.
O to větší bylo její zklamání, když se dověděla, že ji na její vysněnou uměleckou vysokou školu nevzali. Zatímco my všichni jsme měli přijímací zkoušky teprve před sebou, ona už věděla, že na přelomu září a října na uměleckou VŠ nenastoupí. Hned druhý den sice podala odvolání, přiložila několik skvělých doporučení od svých středoškolských pedagogů, nicméně na věci to nic nezměnilo.
Mohla si stále ještě podat přihlášku na některou z těch vysokých škol, které vypisují druhé kolo přijímacího řízení, ale po tom ani zdaleka netoužila. Byla až příliš tvrdohlavá a neústupná, nechtěla studovat nějaký jiný obor, který by byl jen náhražkou toho, po čem skutečně toužila, a tak se, navzdory veškerému přemlouvání ze strany rodičů i přátel, odhodlala a na žádnou vysokou školu nenastoupila.
Kdykoliv jsme se pak s kamarády sešli a společně si vyprávěli o radostech a strastech zkouškového období či zápočtového týdne, bylo mi jí tak trochu líto. Nemohla navázat na žádnou z těch zábavných vysokoškolských historek. Ona ale o žádnou lítost nestála, byla smířená s tím, že letos to nevyšlo, ale nehodlala se vzdát myšlenky, že příští rok to dokáže, ať to stojí, co to stojí.
Z vlastní zkušenosti to sice nemohu posoudit, ale obecně se tvrdí, že příprava na uměleckou vysokou školu je poměrně náročná. Nejenže je třeba odevzdat celý štos svých domácích prací a projektů, musíte se zároveň připravit i na to, co se od vás bude požadovat většinou hned v několika kolech přijímacího řízení. Někde po vás chtějí vyplnit vědomostní test týkající se oboru, skrze který můžete postoupit do dalšího kola, jinde si zas potrpí na ústní pohovor či seznam shlédnutých divadelních představení, filmů a výstav nad kterým pak musíte diskutovat. Další zkoušející po vás mohou chtít nakreslit zátiší podle předlohy, a tak dále, variant je opravdu mnoho. A na něco takového je nutné být dobře připraven. Věřte tomu nebo ne, ale improvizace se v takových případech, byť je to pro umělecky založeného člověka prakticky druhá přirozenost, většinou nevyplácí.
Má kamarádka se rozhodla do prvního ročníku umělecké vysoké školy probojovat a to všemi dostupnými prostředky. Hodně na sobě zapracovala, vzhledem ke svým časovým možnostem si našla pracovní tempo, které jí naprosto vyhovovalo, a pomalu začala dělat na nových pracích, které měla v úmyslu použít u přijímacích zkoušek.
Potřebovala někoho, kdo by na její přípravu na uměleckou VŠ dohlížel a udával jí ten správný směr, a tak se v její hlavě zrodil nápad poohlédnout se po nějakém přípravném kurzu určeném přímo pro umělecké vysoké školy anebo alespoň po nějakém profesorovi či absolventovi, který si tím už kdysi prošel a ví, jak se před zkoušejícími prezentovat.
Nějakou dobu opravdu konzultovala své práce s jedním úspěšným absolventem oboru, o který měla zájem, ale ukázalo se, že je natolik vytížen svými vlastními aktivitami, že jejich diskuze nad jejími díly mohou být jen nárazové, a tak si uvědomila, že bude třeba najít něco pravidelnějšího, něco, co vnese do její přípravy na uměleckou VŠ určitý řád.
Nějakou dobu pátrala na internetu, až narazila na stránky jazykové školy Tutor. Prošla si nabídku přípravných kurzů, které Tutor poskytuje a na její tváři se po dlouhé době opět rozlil úsměv, když zjistila, že je možné zakoupit si speciální přípravný kurz na uměleckou VŠ.
Dlouho neváhala a do přípravného kurzu v Praze se zapsala. Na přijímací zkoušky na uměleckou vysokou školu se s pomocí Tutoru systematicky připravovala téměř půl roku. A co vím z jejího vyprávění, stihli toho v kurzu projít opravdu mnoho. Naučili se, jak je důležité zvládnout počáteční trému a stres, který by jim u zkoušek mohl zbytečně uškodit. Vypilovali své rétorické dovednosti a osvojili si určitý způsob smysluplného vyjadřování nejen o umění, ale i o ostatních tématech, která by mohla přijít při ústním pohovoru na přetřes.
A jestli to všechno k něčemu bylo? Není na mně, abych to hodnotila, ale myslím, že fakt, že mé úžasné přítelkyni se splnilo vše, co si předem stanovila, mluví za vše. Dnes je už ve druhém ročníku na své vysněné umělecké vysoké škole, a pokud vím, je stále velmi spokojená.