Na velkou psychologii z malé vesnice
Vyrůstala jsem na jedné malé jihočeské vesničce. Pokud by k nám přijel nějaký turista nebo návštěvník (jako že za těch osmnáct let, co zde žiju, se tu téměř nikdo neukázal), nejspíše by naši vesnici přirovnal k Troškově Slunce, seno… Většina obyvatel vesnice už má produktivní věk za sebou, a tak vysedá na návsi, pozoruje místní dění a nadává na mladé. Těch je jenom pár a sní o tom, jak se odsud dostat. Vyloženě si libují v tom tuhle skupinku pozorovatelů provokovat. Zapálené cigarety, lahev piva v ruce a ostrý slovník v puse, to jsou jejich hlavní zbraně. Sousedka se pak stále chytá za srdce, kdykoliv projde omladina kolem jejích vrat. Já jsem se ale jaksi tomuhle typu dospívání vyhnula. Přestože moji oba moji rodiče nemají vystudovanou žádnou vysokou školu, mají velice dobrý přehled o dění ve světě nebo v domácí politice. Samozřejmě, že to není, jako bychom bydleli v Praze a každý druhý víkend vyráželi do města na výstavy nebo filmové promítání. Rozhodně se ale o nás nedá říct, že bychom byli „sto let za opicemi“. Oproti zbytku vesnice se tak naše rodina vždycky trochu lišila. Z tátovy knihovny se postupně stala obecní veřejná knihovna a táta byl zvolen místní starostou. Maminka učila v nedaleké mateřské škole a ve volných chvílích pracovala v domácí/obecní knihovně. Jediným členem vesnice, který si kdy půjčil odbornou literaturu, jsem podle všech záznamů byla jenom já. Přečetla jsem už na základní škole nejrůznější encyklopedie a odborné příručky o lidském chování. Lidské tělo a chování mě vždycky fascinovalo. Sledovala jsem všechny dokumenty, které jsme doma chytily, a rodiče mě v mém zájmu vydatně podporovali. Od mala jsem tak po vsi slýchávala „Z té holky něco vyroste.“ Nebo „Ta půjde do velkýho města študovat.“ Věděla jsem, že jedinou šanci, jak se dostat k lepšímu vzdělání, je dojíždět několik desítek kilometrů do táborského gymnázia. Gymnaziální léta jsem tak strávila v izolaci mimo mé vrstevníky ve vesnici, takže jsem se pro ně stala „hoch“ a „namyšlenou“, než aby mě přijali mezi sebe. Nakonec myslím, že se tak stalo v můj prospěch. Díky tomu jsem měla čas se soustředit doma na studium a pěstovat si svůj sen o vysoké škole.
Na gymnáziu jsem si zamilovala profesorku společenských věd. Mé sympatie opětovala, a tak jsme se zejména v posledním roce mého studia sblížily. Hledala jsem u ní totiž radu, jak dál naložit se směřováním oboru vysoké školy. Byla bych totiž jediným obyvatelem naší vsi s vysokou školou a mohlo se stát, že mě prohlásí čestným občanem. Ne, to je legrace, ale přece jenom, chtěla jsem taky své roli vzdělané dcery starosty trochu dostát a studium mě bavilo. Během našich dlouhých hovorů jsem tak nějak přirozeně přebrala sen své profesorky, stát se vystudovaným psychologem. Sama mě díky poutavým hodinám k zájmu o psychologii přivedla. Sama ji však nikdy na základě špatného kádrového profilu nemohla studovat. Viděla jsem se proto jako její pokračovatel a doufala, že alespoň skrze mě si ona svůj profesní sen splní. Společně jsme se tedy začaly na přijímací zkoušky připravovat. Zkoušky na psychologii do Prahy jsou velice náročné. Jedná se o dvoukolové přijímací řízení, během něhož záleží jak na vašich odborných znalostech zejména z psychologie, biologie a společenských věd, tak na vašem odborném úsudku v průběhu druhého kola. Velkou roli sehrává také zájem o obor, seznam načtené literatury či odebírání odborných periodik. Na to vše jsem se nedokázala připravit sama. A právě proto mi má milovaná profesorka nabídla pomocnou ruku. Po měsíci a půl společných příprav jí však bylo zjištěno rizikové těhotenství, a tak nezbývalo, než naše společná setkání přerušit. Nutně jsem ale potřebovala pomoc jiného odborníka. A kde jej chcete v okolí naší vesnice najít?
Maminka, která trávila jako dobrovolná knihovnice většinu své pracovní doby na místním internetu, se ale nečekaně pustila do řešení problému za mě. Zjistila totiž, že bych se mohla přihlásit do přípravných kurzů na psychologii. Kurzy se ale soustřeďovaly povětšinou do těch největších měst. Našli jsme však přípravné kurzy společnosti Tutor pořádané sice ve vzdálenějším, ale pro mne pořád nejbližším městě, Českých Budějovicích. A tak jsem se přihlásila do semestrálního, sice již rozjetého, přípravného kurzu psychologie. Díky perfektním znalostem získaným od své profesorky jsem nemusela zase tolik učení dohánět. Přípravné kurzy se pro mě přesto staly náročnou záležitostí, ať už se jednalo o těžké víkendové dojíždění nebo samotný obsah, který zejména v oblasti biologie nebyl nejjednodušším. Navíc ona představa, že stejné kurzy probíhají ještě v dalších městech republiky, na nichž sedí stovky a stovky studentů se stejným cílem jako já – dostat se na psychologii, mě naprosto děsila. Před přijímacími zkouškami jsem propadala panice a říkala si, jak může obyčejná holka z vesnice získat místo mezi hrstkou vyvolených studentů psychologie. Když jsem odjížděla do Prahy den před zkouškami, abych se mohla v klidu vyspat a nevstávala brzy ráno, šla mě vyprovodit skoro celá vesnice. Všichni na naše auto mávali a potřásali mi rukou. Cítila jsem se, jakoby na má bedra kladli veškerou reprezentaci naší vsi ve velkém světě. A vlastně, přeneseně, to i tak bylo. Možná ve mně mnozí viděli sami sebe a jejich neuskutečněnou snahu odejít ze vsi. A právě tuhle úvahu jsem prezentovala během druhého kola přijímacího řízení, kam jsem postoupila. Uvažovala jsem nad mírou odpovědnosti, která člověka svazuje, a která jej mnohdy může odsoudit z nastoupení cizí cesty životem. Mluvila jsem o projektování si svých snů a přání do dětí, vnoučat či blízkých osob. Zamýšlela jsem se nad tím, nakolik svobodná vůbec mohou být jakákoliv naše rozhodnutí učiněná v celku společnosti. A nakonec jsem si v úředním dopise přečetla, že tenhle rozhovor dopadl dobře. Na psychologii jsem byla přijata. Nebudu lhát, že se mi neulevilo a nespadl mi kámen ze srdce. Neúspěch by totiž byl prohrou nejenom pro mě. O tom však už nemá cenu uvažovat, namísto toho nastává čas se radovat. Od září se chystám do Prahy, kde si momentálně hledám pronájem a kde se prvního října nahlásím jako skutečná studentka prvního ročníku psychologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Já, holka z vesnice. A obávám se, že jestli školu úspěšně dostuduji, ceremonie a titul čestného občana mě skutečně nemine.