Jak se pozná budoucí student lékařské fakulty?
Možná jste i Vy zažili můj příběh, protože i Vy jste již odmala věděli, čím se stanete. A nikdy Vás to nepustilo, ani na vteřinu. Přesně takový je totiž můj případ. Co si sama vzpomínám, anebo co jsem slyšela z vyprávění rodičů, chtěla jsem být už jako malá holčička doktorkou. Pamatuji si, že jsem byla vždycky hrozně ráda nemocná. Znamenalo to totiž, že se půjde k paní doktorce, která byla ohromně milá a měla spoustu přístrojů, které mě odvždy fascinovaly. Jenom „špachtle“ do krku, kterou mi pozorovala mandle a stetoskop, který mi přikládala k zádům a mě tak příjemně studil… Prostě jsem byla simulant jedna radost a s jakoukoliv rýmou nebo zakašláním jsem hned chtěla jít k doktorovi. Maminka ze mě prý byla šílená, protože jsem věčně chtěla chodit do ordinace, do lékárny, kolem zdravotního střediska a pořád jsem chtěla mít narozeniny, abych mohla jít na preventivní roční prohlídku. Milovala jsem veškerá očkování a odběry krve. Prý jsem nikdy nebrečela a nadšeně sledovala, jak se napouští krev do jednotlivých tubiček. Což dělám dodnes a neustále mě tenhle postup jaksi okouzluje. Můj starší bratr mě považoval „za vadnou“. Jemu se k doktorovi rozhodně nikdy nechtělo a já ho pořád nutila hrát si se mnou na ordinaci.
Ve školce se mi hrozně líbilo proto, že tam byla spousta hraček, které simulovali vybavení lékaře. Své malé kamarády jsem tak pořád vyšetřovala, odebírala jim krev a ukládala je na lůžko. Jen málokdy jsem připouštěla jinou hru než na doktora. Asi nebylo lehké se mnou kamarádit. Ve škole jsem nejdřív milovala přírodopis a v hodinách kreslení se mi pořád dařilo malovat jen lidské tělo. Pak nastala šťastná chvíle a přišla biologie. Atlasů těla a různých knížek o všemožných lékařských příbězích jsem doma měla štosy. Naši prý moc neměli těžkou práci s tím, vymyslet mi dárek k narozeninám nebo svátku. Dostávala jsem malou kostru, další a další anatomie, další a další naučné knížky z biologie. Na gymnázium jsem se hlásila přesně podle toho, abych měla co nejvyšší šanci uspět na přijímačkách na medicínu. Rozhodla jsem se pro gymnázium Ch. Dopplera, které bylo zaměřeno na matematiku, fyziku a biologii. Věděla jsem, že tyhle znalosti budu jednou potřebovat. Tady jsem během všech biologických praktik zjistila, že se musím stát chirurgem a že nic jiného mě v životě už asi bavit nebude. Maminka často kroutila hlavou nad tím, nad jakými obrázky jsem schopná prosedět odpoledne, ale já nikdy neviděla nic „nechutného“, ale realitu. Takoví jsme prostě a jednoduše všichni, jenom si to často z „estetických“ důvodů nechceme připustit. Jenomže, kdyby neexistovali odborníci, kteří jsou schopni se nám „dovnitř“ podívat, tak bychom asi stále umírali ve čtyřiceti letech. Na gymnáziu jsem ale tvrdě ve svých snech narazila na jednu drobnost. Tou nesnází byla moje fyzika. A fyzika na Dopplerovi, to je skutečně robota. Studovala jsem totiž s mnoha spolužáky, kteří šli na školu právě kvůli fyzice, a tak jim žádné problémy rozhodně nedělala. Výklad byl rychlý, často prohloubený, a já se ztrácela. Lámala jsem si nad všemi těmi vzorci doma hlavu a začala propadat zoufalství, jak se mám dostat na medicínu, když nesložím přijímačky z fyziky. Na Všeobecné lékařství se totiž přijímací zkoušky skládají z testu všeobecných studijních předpokladů, biologie, chemie a právě fyziky. Dlouho jsem si ale říkala, že přijímačky jsou daleko, až nastal poslední rok školy a já si začala v panice shánět doučování.
Doučování se ale ukázalo jako vyhozené peníze. Potřebovala jsem totiž naučit a vysvětlit fyziku, která se týkala lékařství. Nechtěla jsem na matfyz, jak se můj doučovatel asi domníval. Rozhodla jsem se pro to, na radu profesorky biologie, přihlásit se na přípravné kurzy na lékařské fakulty. Ačkoliv jsem doufala, že z chemie a biologie jsem připravená dostatečně, rozhodně nebylo k zahození si všechno pořádně zopakovat. Vybrala jsem si přípravky u firmy Tutor, na které jsem chodila semestr vždy v sobotu. Chodila jsem společně s kamarádkou, která se ale hlásila na psychologii. Kurzy však probíhaly ve stejné budově na gymnáziu Jana Patočky. Sobota obětovaná škole se nakonec vždycky ukázala jako příjemná, protože jsme mohly rovnou vyrazit na obhlídku dění v centru města. Byla jsem zvědavá, co přijde, až se na kurzu dostaneme k mé oblíbené fyzice. Podle sylabu se tvářila přesně tak, jak jsem si ji představovala. A nakonec se tak stalo i v realitě. Konečně jsem se setkala s člověkem, který chápal, že fyzika není středobod světa, a že medicínská fyzika není fyzika jaderná ani všechna mechanika, ale že je nutné z ní vytáhnout pouze to, co se lékaři může hodit. Jasně se ukázalo, že chyba nebyla jenom ve fyzice, ale i ve mně, protože takhle podaná – srozumitelně a jen v nutné míře – mě fyzika začala i trochu bavit (spíš míň otravovat) a nakonec jsem se prokousala i jí.
Přijímačky naštěstí dopadly dobře a hned v září, ještě před nástupem do školy, jsme absolvovaly po studijních kruzích společné setkání a kurz první pomoci. Přesně tak, jak jsem si všechno vysnila. Teď to ještě zaklepat. Fyzika mě ve škole trápí čím dál tím méně, pro změnu teď bojuji s latinou, které se do mojí hlavy nějak nechce. Rozhodně ale vím, že každé úsilí je po právu odměněno, a že je nutné nevzdávat se, když se objeví nějaká překážka. To je důležité i profesi lékaře. Dokážete si představit chirurga, co v polovině operace jenom proto, že mu to dneska nejde, odchází ze sálu? Medicína je skutečně těžká škola, ale kdo má pro lékařství opravdovou vášeň, ten ví, že za to všechno stojí. Sny se mají plnit, takže pokud i Vy uvažujete o studiu medicíny, nevzdávejte se při představě, kolik námahy Vás jen dostat se na fakultu stojí. Ta „fuška“ se vyplatí. Nedokážu si totiž představit nic lepšího, než když člověk dělá to, co ho vážně baví a těší. To pak i Vaši pacienti a lidé v okolí musí poznat, a být s Vámi rádi.