Informatika nejsou pouze hry a ovládání Wordu (milé dámy)
Existují povolání, která se jeví jako vhodná pro ženy. Jsou to veškerá zaměstnání jako cukrářka, učitelka nebo sociální pracovnice. Pak jsou povolání, ve kterých je pro ženy těžší se prosadit. To pak máme ty obory, kde převládají muži profesionálové. Mezi taková povolání patří například chemička, politička nebo ředitelka finančního ústavu. Nakonec pak existují povolání, která jsou vyloženě pro ženy nemyslitelná. Sem patří zejména jedno – odbornice na IT problematiku. A přesně to je můj případ. Rozhodla jsem se totiž jako vysokoškolský oboru informatiku.
Již během gymnázia se ukázalo, že mnohem více než všechny předměty humanitní větve, mi sedí předměty z technického odvětví. Veškerá fyzika a hlavně matika, to bylo moje. Některé kamarádky mi z legrace říkaly, že je to „děsí“, ale každý jsme nějaký a určité věci nám jdou, takže proč je nedělat? Na matematických olympiádách, které naše škola pořádala, jsem tak většinou seděla ve třídě plné kluků, a jakmile jsem si dala jako volitelný předmět informatiku, byl jsem v počítačové učebně jako zjevení. Nejdříve si mě většina pánského osazenstva dobírala, že prý je hezký, když umím psát ve Wordu a hrát solitér, ale že je o tak všechno, co ženská může s počítačem umět. A prý že o programování si může nechat jenom zdát. Takové řeči mě ale nemohly rozházet. Odmala jsem se pohybovala v prostředí, ve kterém se o počítačích mluvilo. Dědeček se totiž podílel na tvorbě základních počítačových programů v době, kdy ještě počítače vypadaly jako obrovské krabice, ze kterých se valila horda papírů a které většinou zabíraly polovinu a více místnosti. Rostla jsem taky mezi počítači a mohla sledovat úžasný vývoj, který v téhle oblasti proběhl. Čím dál vyšší výkon za čím dál nižší cenu pro běžného spotřebitele, to je prostě úžasná věc! Naučila jsem se tak přirozeně s počítačem zacházet a postupem času se začala zajímat i o to, jak vypadá počítač vevnitř, jak vše funguje a co to vlastně obor informatiky je zač. To, že i z hlediska racionálního je pro dnešní dobu skutečně velmi vhodné vybrat si jako povolání cokoliv z oblasti IT je rozhodně výhodou, pro mě ale nehrálo moc velkou roli. Já chtěla s počítači pracovat odjaktěživa. Musela jsem si tedy mezi kluky tenkrát vydobýt pozici, což se mi nakonec podařilo celkem rychle, protože vyšší uživatelské nároky, které na nás ve škole kladly, by zvládl po chvilce každý. Mnohem těžší však bylo obhájit si svojí pozici, když jsem se rozhodla, že půjdu studovat informatiku na vysokou školu.
Mí spolužáci, kamarádi a okolí na to reagovaly tak, že pokud chci studovat informatiku, tak když už tolik chci, ať se přihlásím na peďák neboli pedagogickou fakultu a dám si informatiku v kombinaci s jiným oborem, třeba matematikou. To je prý pro holku mnohem lepší. Jak může být pro holku něco lepší a něco horší? To jsem nechápala. Vždyť jsem o oboru IT i nových informačních technologií věděla víc, než náš třídní pánský kolektiv dohromady. Začala jsem tak propadat chmurám a mám štěstí, že se kolem mě vyskytli i ti skuteční přátelé, kteří o mém snu věděli a nehodlali mi ho vzít. Právě oni a celá rodina doma mě tak dlouho a vytrvale podporovali, abych to naopak nevzdala a všem těmhle „kecálkům“ vytřela zrak. To byla ta správná strategie! Rozhodla jsem se, že pro to, abych se na informatiku dostala, udělám všechno. Začala jsem se učit se svým dědečkem, který mě zasvěcoval do těch nejzajímavějších problémů oblasti. Navíc jsem se přihlásila a poctivě docházela do přípravných kurzů informatiky, které jsem si napůl s rodiči zaplatila u školy Tutor, abych měla záruku, že mi nic, co je při přijímacích zkouškách požadováno, neunikne. Sama jsem pak spoustu volného času věnovala studiu knížek, zpracováváním zápisků z přípravek a prací na svém malém zdravotnickém programu. Ten se měl do budoucna stát mojí chloubou. Měl totiž propojovat informace mezi jednotlivými lékaři a vytvořit tak jakousi „velkou digi lékařskou kartu online“. Byla jsem překvapená, že žádný z těch škarohlídů, se nakonec na školu jako já nehlásili. Asi si byli vědomi toho, jak náročné je se dostat.
Můj sen se nakonec splnil, a jejich představy o neschopnosti ženské za počítačem (místo za volantem) se rozplynuli. Na škole jsem se už s tak kritickým přístupem k ženě v oblasti informatiky nesetkala. Ačkoliv nás skutečně není na akademické půdě mnoho, musím přiznat, že člověka tenhle „početní“ handicap může v mnoha ohledech motivovat a nutit se práci věnovat o to víc. Jak se říká – „štěstí přeje připraveným“, a mně se zatím vždy vyplatilo, se skutečně pořádně připravit. Pak nezáleží na tom, zda jste muž či žena. Doba je na tohle předsudečné rozlišování příliš pokroková, a tak ať už je člověk malý, velký, hubený nebo tlustý, muž či žena, když jde do tuhého, pravda, schopnosti a zájem jednotlivce rozhodují!