Zertifikat Deutsch jako vstupenka na německý pracovní trh
25. 11. 2010
O tom, že člověk ve svém životě nemá říkat „nikdy“, jsem se docela přesně přesvědčila. Od jaktěživa jsem totiž byla ten typ člověka, který se rád drží doma. Jako dítě jsem neměla ráda výlety nikam mimo republiku, nelíbilo se mi cizí prostředí a nejraději jsem se držela doma máminy sukně. V pubertě začalo mnoho mých kamarádů a spolužáků snít o tom, že se dostanou někam do ciziny, ať už jako au-pair nebo jinak pracovně, a zkusí si žít na vlastní pěst a podle sebe daleko od své rodiny. Mně se nikdy tahle představa nezamlouvala. Bylo to trošku paradoxní vzhledem k tomu, že jsem jako obor na střední škole studovala cestovní ruch, ale bavily mne jazyky, nikoliv cestování, a na škole jsem se dobře vycvičila v angličtině a němčině. Na rozdíl od svých vrstevníků se mi nechtělo nikam daleko od rodiny a známého prostředí, takže jsem se namísto pozice au-pair nebo zahraniční delegátky, viděla jako vedoucí recepce v některém pěkném pražském hotelu. Na praxi jsem se snažila vždy dostat do těch nejlepších hotelů a poznala, kolik asertivity a slušnosti v sobě dobrý recepční musí mít. Navíc, ačkoliv se to na první pohled nezdá, práce recepčního je náročná. Pokud jednáte s vysoce postavenou klientelou, vaše jednání této pozici musí odpovídat. Celý den navíc stojíte na nohou, snažíte se usmívat, zachovávat klidnou hlavu a vše řešit v klidu, ať se jedná o špatně ustlanou postel nebo nefunkční sejf se šperky. Ale přesně v téhle práci jsem se viděla. Byla mým snem. Snem, který se mi splnil.
Po dvou letech od maturity, kdy jsem si prošla nejprve malým rodinným penzionem a posléze hotelem střední třídy, jsem se dostala do pětihvězdičkového menšího hotelu na Malé Straně. Z okolí i pracovního prostředí jsem byla nadšená. Každý den jsem si zlepšovala jazyky a snažila se doučovat základy francouzštiny. Hosté vypadali převážně spokojeni a já měla radost z každého tipu jako odměny za moji práci. Protože jsme byli malý hotel, často se u nás ubytovávali stejní hosté, kteří si naše služby oblíbili. Já sama jsem měla také svoje oblíbence, které jsem ráda viděla. Jedním z nich byl německý obchodník se starožitnostmi kupující a prodávající antik po celém světě. Byl to již starší prošedivělý pán. Měl však v sobě ohromný elán, vždy byl v dobré náladě, usmíval se a vtipkoval. Pokaždé jsme spolu prohodili několik osobních slov, udělali vtip, zasmáli se. Když bylo potřeba, byla jsem mu ihned po ruce v pracovních záležitostech, se kterými se obracel výhradně na mne. Často jsem mu tak objednávala rezervace v pražských restauracích, kupovala lístky do divadla, opery nebo vybírala dárky pro jeho manželku. Po čase jsem se naučila i to, co rád snídá a objednávala mu ranní kávu a vajíčka do pokoje. Když se objevil jakýkoliv problém s technikou, byla jsem u něj a vše mu tiskla, opravovala a on se smál, že si bude muset na stará kolena udělat počítačový kurz. Přestože byla moje němčina především zaměřená na hotelový provoz, vždy jsem si s ním skvěle promluvila a získávala ten správný přízvuk. Dostala jsem se dokonce k tomu, že jsem mu sjednávala schůzky s českými obchodníky, kteří neuměli německy a dostala nabídku přivýdělku jako jeho tlumočnice na obchodních jednáních. Bývala bych byla na ony schůzky chodila i zadarmo, jak moc jsem si mého německého „dědečka“, jak jsem mu soukromě říkala, oblíbila. Na jednáních jsem se setkala se samými zajímavými lidmi. Mnoho z nich nebylo ani z Čech a Prahu si zvolili za potkávací místo. Podívala jsem se tak do pražských podniků a lokalit, o kterých jsem neměla ani zdání. Má cesta Alenky v říši divů však měla po dvou týdnech skončit, když i můj německý přítel musel odjet zpátky domů. Hotel si rezervoval opět za měsíc a já v tu chvíli ještě netušila, že se můj život má přesně za měsíc obrátit.
Když se totiž německý „dědeček“ po měsíci vrátil, měl pro mě zajímavou zprávu. Prý se mu po mě v Německu stýskalo a zjistil, že by někoho šikovného k ruce na obchodní jednání a cestování po světě potřeboval. Navíc přiznal, že i jeho manželka by byla jednoznačně pro, protože z Čech jí manžel vozí ty nejhezčí dárky (které jsem samozřejmě pro ni vybírala já). Byla jsem jeho nabídkou zaskočená i potěšená zároveň. Neuměla jsem si ale představit, že bych musela tak radikálně změnit styl svého poklidného života. Přece jenom, nikdy jsem netoužila po tom cestovat, držela jsem se spíš doma, v práci jsem byla spokojená… Nechala jsem si tedy týden na rozmyšlenou. V rozhodování mi pak měla pomoci jedna jediná podmínka k nástupu do nové práce. „Dědečkův“ společník si totiž vyžádal, abych jako pravá ruka a asistentka obchodu, měla pro německý pracovní trh složenou mezinárodní zkoušku z německého jazyka. Pro mě by to tedy znamenalo k tomu všemu ještě dosáhnout složení Zertifikat Deutsch, a přestože jsem se německy dobře domluvila, na získání Zertifikatu bych se musela samozřejmě něco více doučit. Měla jsem tak hlavu zamotanou, a i když všechno mluvilo pro to rozhodnout se záporně, na nabídku jsem kývla. Uvědomila jsem si totiž, že kromě toho, že jsem sice nikdy netoužila po cestování, že budu muset zatnout zuby a složit Zertifikat a mám momentálně spokojený život, jsem navíc ale bezdětná a bez závazků. Proto, kdy jindy, když ne teď bych měla poznávat svět, učit se jazyk a zkoušet něco nového. Má zvědavost a snaha dokázat si, že na to mám, nakonec zvítězili. V práci jsem tedy zažádala o odchod a dostala tři měsíce na dopracování. Znamenalo to pro mě tedy dvojnásobnou práci, protože jsem se snažila dostávat do obchodních záležitostí mého „Opa“, pracovala běžně na recepci a po večerech se učila na složení německé mezinárodní zkoušky, zatímco jsem dvakrát týdně docházela do Tutoru na přípravu k Zertifikat Deutsch. Během těch dvanácti týdnů jsem několikrát proklínala sama sebe a nadávala si za nespokojenost s vlastním dobrým bydlem. Vždy, když jsem ale viděla, že jsem zase o krok blíž k něčemu novému, vidina zajímavé práce mi dodávala sílu. Po třech měsících úporné práce jsem mohla tak do Německa poslat zprávu, že mám Zertifikat v kapse, doslova v kabelce, rozloučit se s kolegy, zabalit si kufr a ocitnout se na letišti směr Hamburg a za týden Londýn. Ten moment jsem si rozhodla zapamatovat navždy. Kdyby mi totiž někdo před dvěma, třemi lety řekl, že mým zaměstnáním bude cestovat po světě, že budu mluvit německy na úrovni rodilého mluvčího a mým domovem bude Praha – Hamburg, nikdy bych mu nevěřila. Ale nikdy neříkej „nikdy“.