Přátelští Poláci za humny
25. 11. 2010
Před výměnným pobytem s Polskem jsem měla velice smíšené pocity. Ač se jedná o našeho blízkého souseda a s Poláky nás pojí bohatá historie a mnohé slavné osobnosti, netušila jsem, jací vlastně jsou. O národnostech, jako jsou Francouzi, Angličané nebo Američané kolují nepřeberné fámy a pochybné pravdy, ale země pár kilometrů vzdálená s národním jazykem polština, je nám mnohem víc cizí. Do Polska jsme se vydali díky programu Comenius, ač se na naší škole polština vůbec nevyučovala. Spoléhali jsme buď na použití angličtiny, nebo podobnosti mezi polštinou a češtinou.
Hned po příjezdu do polských Ledzin jsme se přesvědčili, že jsme se žádných velkých rozdílů nemuseli bát, naopak. Oproti chvílemi trochu namyšleným Francouzům a příliš oprsklým Němcům se Poláci projevili jako mnohem přátelštější a příjemnější. Polštině jsem kupodivu celkem slušně rozuměla, pokud se tempo řeči neblížilo rychlosti světla a artikulace nebyla nulová. Díky tomu jsem se stala hlavním překladatelem rodiny, jelikož v polské domácnosti bydlela ještě Italka postižená faktem, že nikdo pořádně neuměl anglicky. Já, jelikož jsem angličtinu slušně ovládala a polštině jsem rozuměla, jsem se stala prostředníkem, takže jsem zajišťovala veškerý národnostní kontakt.
Jak jsem už uváděla, příjemně mě překvapila společenskost a přátelskost Poláků. Na rozdíl od jiných výměnných studentů nepostávali v hloučcích, ze kterých se ozývala pouze polština, naopak nadšeně se nám věnovali a učili se česká slova a naopak. Mimochodem, poslouchat polštinu je velice zajímavý zážitek. Alespoň v naší rodině se velmi rychle drmolilo, jazyk zní přes mé očekávání celkem drsně. Během několika dnů jsme byli obětí polských studentů, kteří do nás dokázali hodiny a hodiny drtit jazykolamy v polštině, protože, přiznejme si, naše jazyky si sice jsou podobné, ale vzájemně vyvolávají spíš úsměv.
Českou republiku a samotné Čechy má prý v oblibě 53% Poláků a první asociace s naší zemí jsou samozřejmě pivo, Gott, knedlíky a Praha. Někoho to mže pobouřit, ale přiznejme si, co by bylo první, co napadne typického Čecha? Já osobně se přiznám, že nejen polština, ale hlavně samotní obyvatelé sousedního Polska ve mně zanechali hluboký dojem. Samotnou mě zaskočilo zjištění, že Poláci mi nakonec byli mnohem sympatičtější, než pro nás relativně exotičtí Francouzi nebo Italové. Nevím, zda je to podobností polštiny a češtiny, nebo blízkými národnostmi obecně, ale v Polsku jsem si připadala zkrátka jako doma.