Když k businessu angličtina nestačí, aneb nauč se rusky rychle a zběsile
25. 11. 2010
Po návratu z pracovního pobytu v jižní Anglie, kde jsem působila rok jako au-pair, jsem byla rozhodnutá najít si práci, ve které bych mohla svojí angličtinu zúročit. Abych ale měla potvrzené, že neumím z práce au-pair pouze anglická slovíčka týkající se dětských her a hraček přihlásila jsem se na složení certifikátu FCE, který měl mojí znalost angličtiny potvrdit. Tak se také naštěstí stalo a já si hledala práci, která by nejvíce souvisela s mým vystudovaným oborem – středním ekonomickým lyceem a třemi semestry na ekonomce, kterou jsem nechala nakonec plavat, a dobrou úrovní angličtiny.
První práce, na kterou jsem dostala odpověď skrze podání si veřejného životopisu na internetové pracovní stránky, se zdála být přesně tím, co jsem hledala. Jednalo se o práci ve firmě, zabývající se bankovním trhem české republiky a Anglie. Mnoho mých kolegů tak bylo z anglicky hovořících zemí nebo perfektně ovládali angličtinu. V práci jsem tak mohla svou angličtinu ještě zlepšovat a pořádně uplatnit. Navíc jsem ony semestry výšky strávila studiem bankovního sektoru, takže jsem měla základní a nadstavbové znalosti o oboru podnikání firmy. Nadřízený mi dokonce několikrát říkal, jaká je škoda, že jsem školy nechala a mě pomalu začínal v hlavě vrtat nápad, jestli by nebylo záhodno se do školy vrátit. Když už jsem ale začínala tuhle možnost skutečně a reálně zvažovat, přišla k nám do firmy zcela nová informace, která se také týkala vzdělávání, ale hořela mnohem více. Dozvěděli jsme se totiž, že vedení firmy je rozhodnuto se posunout také na velký ruský trh, a tak by bylo vhodné, aby většina zaměstnanců ovládala kromě angličtiny také ruštinu. Ruštinu? Byla jsem jako opařená, protože jsem si nikdy nepředstavovala, že bych se měla učit rusky. Vládla jsem jakžtakž německy, ale rusky rozhodně ne. Ani jsem neměla ten pocit, že bych našim východním bratrům nějak tak přirozeně rozuměla, jak se říká, že všechny slovanské jazyky jsou si blízké. Měla jsme naopak pocit, že nerozumím ničemu. Většina kolegů ale zprávu vzala s klidem. Většina z českých spolupracovníků ještě zažila ruštinu ve škole, takže si mohli ruštinu oprášit anebo skutečně rusky uměli. U mě a kolegů z Anglie ale zavládla panika, protože pro naše „angličáky“, jak jsme jim v práci říkali, nařízení platilo též. Když si tedy naše firma objednala kurzy obchodní ruštiny u jazykovky Tutor, doufala jsem, že půjdu do začátečníků, kteří dostanou do hlavy základy ruštiny společně s „angličáky“. Jenže, z jakýchsi nevysvětlitelných důvodů, mě personální oddělení zařadilo mezi zkušené ruštináře a oprašující si ruštináře, kteří byli ve skupině obchodní ruštiny. Naštěstí se ale ukázalo, že náš pan lektor jaksi ihned pochopil situaci po tom, co zjistil natolik výrazné výsledky v našich rozřazovacích testech. Nakonec ale dokázal hodiny uchopit tak, že jsme se nikdo nenudili, nechápali nebo se ztráceli, protože jsme se rozdělili do malých podskupin. Přičemž jsme byli pouze dva, kteří jsme byli, jak se tak říká „tabula rasa“. Můj strach z ruštiny byl tak velký, že se podle mého o mně a mých šílených pokusech muselo panu lektorovi zdát. Byl však ve věku mého otce, takže mi tvrdil, že jeho už nemůže v řadách studentů rozházet nikdo. Přesto jsem se o to trpělivě snažila. Často jsem tak odbourávala celou naši firemní třídu svými přeřeky anebo vážně zamýšlenými pokusy o ruský přízvuk. Prý zním jako „nepovedená Ukrajinka“, tvrdili mi kolegové. V práci se mi tak začalo říkat „Děvočka“ a ti nejlepší z kolegů mi psali pracovní vzkazy v azbuce.
I po všech těch patáliích jsem ale nějaké základy ruštiny užívané v obchodě pochytila. Je jasné, že rozhodně nebudu součástí týmu, který bude rozjíždět pracovní kontakty s ruskou stranou, ale časem, zhruba za dvacet, třicet let, bych se k tomu mohla dostat. Ne, ne, to nemyslím samozřejmě vážně. Jako v každé činnosti, které se člověk učí, jsou chvíle těžké, kdy máte pocit, že musíte se vším seknout a pokračovat pro vás nemá cenu, ale na druhou stranu existují i momenty, kdy najednou vidíte, že se nějaký pokrok vážně děje. Ten přišel, když jsem například vyřídila imaginární telefonát rusky mluvícího muže, který mi zanechal vzkaz: „Jsi příšerný student, ale milá holka.“ Samozřejmě, že telefonát proběhl v rámci lekce ruštiny a takovýhle hezký vzkaz mi nechal můj oblíbený pan lektor. Takových učitelů jazyka bych si bývala během svých studií přála více, to bych se byla bývala rusky učila i dobrovolně. Kurz obchodní ruštiny nám bude brzy po roce končit a já si tak kromě myšlenky návratu na vysokou školu pohrávám i s myšlenkou dobrovolné návštěvy kurzů ruštiny pro veřejnosti, nejenom těch povinných firemních, abych jednou „Děvočka“ těm všem vtipným kolegům „Děduškům“ a „Babuškám“ mohla vytřít zrak.