BEC jako povinnost i radost
25. 11. 2010
Po úspěšném maturitním zakončení střední školy jsem prošla několika pozicemi, nežli jsem zakotvila ve své práci, kterou už nějaký ten pátek v současné době vykonávám. Vystudovala jsem střední obchodní školu, takže jsem se zpočátku snažila uchytit všude možně v oboru podobném ekonomickému zaměření. Na vysokou školu jsem se nedostala, takže mi ani nic jiného nezbývalo. Nejprve jsem nějaký čas chodila s broukem v hlavě, zda znovu přijímačky na vysokou nezkusit, ale pracovní proces člověka přece jenom rychle pohltí, takže jsem po půl roce od neúspěšných přijímaček na ekonomku měla jiné starosti. Jako první pracovní místo se mi naskytla příležitost v bance. Měla jsem na starosti základní bankovní činnost za přepážkou. Bez titulu z vysoké školy jsem nemohla vykonávat žádné jiné zajímavé aktivity, jakými byli například bankovní poradenství nebo další aktivní a trochu i kreativní pracovní náplň. Seděla jsem tak sedm hodin za přepážkou a po dvou měsících zkušební lhůty jsem zjistila, že tohle šnečí životní tempo nezvládám. A začala jsem si hledat něco jiného. Během jednoho roku jsem tak získala zkušenosti z oblasti provozu kasina po doučovatelku matematiky pro základní školy. Pořád jsem ale nemohla ve svém životě zakotvit. Pak se ale na chvíli divoké moře mých prvních pracovních roků uklidnilo a já našla svůj domovský přístav v podobě mezinárodní marketingové firmy.
Přijímací pohovor jsem skládala na pozici asistentky vedoucího marketingového obchodního oddělení. Vystudovaným oborem střední školy jsem nárokům pozice odpovídala a svou chutí dělat cokoliv, co bude náročné, ale zajímavé, jsem vyhovovala také. Dostala jsem tak svoji příležitost ukázat, co všechno umím. Mým šéfem byl veselý bodrý padesátník, který za svůj pestrý pracovní život nasbíral tolik kontaktů, že jsem mu byla okamžitě blízká svým nadšeneckým přístupem vyzkoušet v životě všechno. První dva měsíce jsem vykonávala klasickou práci asistentky. Zvedání telefonů, faxování pozvánek, dopisů a zpráv, vyřizování emailové korespondence, objednávání poledního menu v blízké restauraci. Jedno páteční dopoledne ale přišla zásadní zkouška. Můj milý šéf, který nikdy nezapomněl jakoukoliv událost významně oslavit, oslavoval v tak velkém, že se druhý den po ránu nedokázal probudit na budík. A tak když jsem mu konečně dovolala na jeho telefon, dostalo se mi setkání s hlasem přímo ze záhrobí. Byly mi ale uděleny rychlé příkazy ohledně schůzky s inzerenty, která měla proběhnout právě ono páteční dopoledne. Šéf sice sliboval, že se pokusí na místo dorazit včas, ale podle energie jeho hlasu jsem si dokázala představit, jakou nulovou energii má právě v sobě jeho tělo. A tak pro mě nastal totální chaos. Musela jsem na schůzce šéfa zastoupit a na veškerou přípravu jsem měla jenom hodinu a půl! Okamžitě jsem tak začala shánět materiály v jeho kanceláři a rychlostí světla je dostudovávat. Náhle jsem se snažila si vzpomenout na to, jak se šéf tváří a jakým způsobem mluví, když s někým obchodně jedná. Mnoha jeho jednáním jsem po celou dobu jejich průběhu nebyla přítomná, ale během nošení kávy a občerstvení jsem samozřejmě spoustu věcí zaslechla. Na internetu jsem si ve vyhledavači našla záznamy k „obchodní jednání“ a poslechla si desetiminutové instruktážní video. S výbavou z konverzace nad kávou a chlebíčky, zběžně přečtenými akty a krátkým instruktážním videem jsem vyrazila na schůzku. Dorazila jsem na místo určení s malým předstihem, a tak jsem zvládla si dokonale sednout tak, abych neměla zmačkanou sukni, až se budu zvedat a představovat a vymyslela ten nejvhodnější úsměv, kterým se budu snažit inzerenty okouzlit. Pak to přišlo. I přes počáteční nervozitu jsem se postupně dokázala uvolnit a zjistila, že i minimální příprava je stále příprava. Mými protějšky byli dva mladí pánové, takže se naše konverzace kromě obchodu točila také kolem nových filmů v kinech, výstavách ve městě a oblíbených restauracích. Sukni jsem si asi upravila dokonale, protože když jsem odcházela od stolu, pánové si se zaujetím prohlíželi mé pozadí, zda na něm nejspíše nenajdou nějaký ten přesezený záhyb. Ve spojení s ženskými zbraněmi a základním pravidlem obchodu „i když nevíš, mluv“ jsem pro naši firmu vybojovala další inzerenty. S šéfem jsem se potkala až po obědě v kanceláři a očividně jsem v jeho očích stoupla. Pomalu mě tak začal zasvěcovat do svých vlastních pracovních aktivit a já se začala za pochodu učit, jak se prodává reklama, kde se prodává, jak se smlouvá o ceně, kdo je potenciálním zákazníkem různých reklam, jak se inzeruje v novinách, jak na internetu, jak na ulici. Sice jsem stále trávila většinu své pracovní doby zvedáním telefonu, ale tentokrát jsem už ani kolikrát hovor dále nepřepojovala a jednoduché obchody dokázala vyřídit sama. Šéf tak měl více času na své koníčky a já měla konečně práci, která mě bavila.
Jak to ale tak už v životě bývá, všechno musí jednou skončit. A tak skončil i můj šéf. Dostal totiž zajímavou nabídku od konkurence, a tak neváhal se přesunout. Tak trochu jsem počítala s tím, že bych mohla jít s ním. On však pro mě měl mnohem lepší nápad. Prý bych se o jeho místo měla ucházet já. Já? Vždyť přece o obchodu a marketingu vím málo, nestudovala jsem jej. Na to můj šéf jenom mávl rukou a tvrdil, že toho po roce a půl umím z praxe více, než chytrolíni, co právě vyšli ze školy. Dala jsem tak nakonec na něj a na místo se přihlásila. Ty, kteří o novém obsazení místa rozhodovali, jsem dobře znala, proto i oni věděli o tom, co zvládnu nebo nezvládnu. Rozhodovalo se tak nakonec mezi mnou a čerstvým panem inženýrem, co hledal pozici, ve které by nasbíral zkušenosti. Já je však už měla, i když mi chyběl titul. A tak jsem dostala od vedení ultimátum. Jelikož nemám vysokou školu, nemám ani žádné osvědčení o znalosti jazyků. A jelikož jsme mezinárodní firma, měla bych prokázat svou jazykovou znalost angličtiny na úrovni výkonu mé práce. Přestože můj bývalý šéf měl pod palcem jenom české prostředí, chápala jsem, proč se po mě chce alespoň nějaká listina, která by mě na výkonnostním žebříčku posunula výše. Bylo mi jasné, že výšku si za dva měsíce nedodělám, a proto jsem přislíbila, že složím mezinárodní zkoušku z angličtiny. A aby toho nebylo málo, tak samozřejmě z obchodní angličtiny. Začal pro mě proto nový maraton. Šéf odcházel do tří měsíců, kdy jsem jej měla vystřídat. Snažila jsem se tak ještě doučit vše, co se dalo a mimo to i vše, co se dalo doučit z obchodní angličtiny. Po dvou týdnech, které pro mě byly jenom ztrátou času, jsem začala propadat panice. Nikdy jsem se sama nemohla naučit to, s čím jsem se ještě nesetkala. Základní obchodní korespondenci v angličtině nebo konverzaci jsem zvládala, ale jakmile mělo dojít na nějaké odborné obchodní termíny, složitější úřadování nebo orientaci na poli mezinárodní hantýrky, byla jsem úplně mimo. O přislíbené místo jsem ale nechtěla přijít. Ne teď, když jsem konečně cítila, že dělám něco, co mě baví. Po jedné probrečené noci jsem tedy sebrala zbytek sil a požádala odcházejícího šéfa o pomoc. Vždyť to byl jeho nápad, abych se o místo ucházela! A ten jako kouzelný dědeček vytáhl ze své peněženky plné nejrůznějších karet a vizitek tu, která mě měla zachránit. Podal mi ji a já okamžitě začala volat na dané číslo jistému magistrovi jazyků, výuka angličtiny a příprava na mezinárodní zkoušky. Pán byl sice velice milý, ale jeho ceník už tak milý nebyl. Soukromé hodiny jsem si nemohla dovolit. Dostala jsem od něj ale cennou radu, ať zkusím přípravné kurzy na obchodní angličtinu (tedy certifikát BEC) v rámci nějaké jazykové školy. Vzpomněla jsem si tak na jedinou, o které bylo po celé Praze vědět v podobě billboardů a přihlásila se do Tutoru na přípravný kurz. Finančně jsem si kurz dovolit mohla a hlavně bylo příjemné zjistit, že nejsem sama, kdo plave v obchodní angličtině. Atmosféra tak byla příjemná v tom, že díky podobně nezkušeným jedincům jsem rychle ztratila ostych, a protože jsem v zásadě soutěživý typ, okamžitě jsem se snažila dohnat ty nejlepší. Přestože můj lektor připouštěl, že bych měla nejdříve u nich projít kurzem obchodní angličtiny, viděl moji snahu, a tak mi, a vlastně nám všem, skutečně nakládal kvanta informací. Po několika týdnech práce a souběžné přípravy na BEC jsem s láskou a nostalgií vzpomínala na přepážkovou nudu. Tohle bylo vražedné tempo i na mě! Nakonec se ale úsilí ukázalo jako plodící sladké ovoce, když jsem certifikát z obchodní angličtiny složila. Sice s odřenýma ušima, ale složila, což ze začátku tipoval v sázkových kancelářích asi málokdo. Bohužel, ani jako hrdý vlastník BECu jsem své domácí firmě na nový post nestačila, a tak jsem nakonec skutečně odešla jako asistentka svého šéfa. Holt vysokoškolský titul zvítězil. Ten si mě pak ještě celý rok v nové práci vychovával, aby mi pak jako hrdý pracovní „otec“ dal požehnání k vyletění z hnízda. S certifikátem z obchodní angličtiny jsem rychle sehnala dobře placené místo asistentky v auditorské firmě, a pokud vše klapne, od firmy bych měla dostávat i placené studijní volno v rámci dodělávání si vysoké školy. Jak se ukazuje, bez vzdělání to někdy nejde. Sice jsem si k tomu, abych se rozhodla pro vysokou školu anebo si udělala mezinárodní zkoušku z angličtiny, musela dojít skutečně dlouhou a náročnou cestou, než hned po škole, nakonec jsem na ni přece jenom nastoupila. Třeba se mi na ní o to lépe půjde. Přece, jak se říká, „co Tě nezabije, to Tě posílí.“